Deadlock: seznamte se s vlky

Němečtí deathmetaloví Deadlock patří mezi kapely, ke kterým jsem přišla naprosto náhodou. Jednoho pěkného dne po zajímavé diskusi o kapelách s ženskými vokály mi můj milý věnoval několik odznáčků se špendlíkem a mezi nimi byla také placka Deadlock. Netušíc, o co jde, začala jsem zvědavě stahovat CD Wolves.

Ta holka: Sabine Weniger
Založeno: 1997
Země původu: Německo
Žánr: metalcore / death metal
Diskografie: The Arrival (2002), Earth.Revolt (2005), Wolves (2007), Manifesto (2008), Bizarro World (2011)
Loved tracks: We Shall All Bleed, End Begins, Crown Of Creation, As Words To Bullets, Code of Honor
Website: http://xdeadlockx.com

Deadlock jsou zajímavá tvrdší záležitost a jejich tvorbu musím rozhodně doporučit, neboť mě baví. Kapelu dal v roce 1997 dohromady vokalista Johannes Prem a nejprve fungovala jako čistě deathmetalový počin. V devadesátých letech vydali několik EP a jejich první dlouhohrající album vyšlo v roce 2002.Začali se postupně rozvíjet, přibrali klávesové nástroje a částečně i zpěvačku Sabine Weniger, která hostovala v několik písních na albu.

Na druhé desce Earth.Revolt se Sabine objevuje už jako plnohodnotný člen kapely a na albu Wolves z roku 2007 jejich zvuk koketuje s metalcore, black metalovými postupy i techno beaty připomínající vynikající I:Scintilla. Kdybychom srovnávali, Deadlock jsou podobně silně melodičtí, ale o něco tvrdší než nedávno zmiňovaní (a rovněž skvělí) In This Moment.

Současná tvorba kapely si již z black a death škatule vypůjčuje pouze smyčcové prvky a zpěvákův chropot. Hudba se posouvá spíše k metalcoreové části spektra, nově se objevuje také čistý mužský vokál a rap. Skladby jsou kreativní a někdy mají až hitové ambice. Nejzajímavější je pro mě ale proměna hlasu zpěvačky. Zatímco na prvních deskách zní ještě trochu nejistě, skoro jako holčička, na Wolves mě její vokální projev, zkombinovaný s mrtvolným chropotem Prema, vyloženě nadchl. Sabinin hlas je příjemný, nehraje si zbytečně na operu, není prohnán šestnácti počítači a líbí se mi i jeho barva a posazení. Na webu Metalopolisu mě rozhodně subjektivně potěšila poznámka, že zpěv může posluchači připomínat například Evanescence.

Na oficiálním webu Deadlock je uvedeno, že nová deska Bizarro World vyjde 28. 2 2011. Tož jsme zvědaví. (EDIT:  dobré je to! Ale vlci jsou vlci...)

In This Moment: žádný něžný andílek

Kalifornská skupina In This Moment vznikla v roce 2005. Jejich hudba je nejlépe zařaditelná pod pojem melodic metalcore. Typickým prvkem je vokální projev, který obstarává zpěvačka Maria Brink - čistý, jemný, emotivní zpěv a zároveň mocný řev, za který by se nemusel stydět kdejaký metalový "zpěvák".

In This Moment: Black Widow

Ta holka: Maria Brink
Založeno: 2005
Země původu: USA
Žánr: melodic metalcore
Diskografie: Beautiful Tragedy [2007], The Dream [2008], A Star-Crossed Wasteland [2010]
Loved tracks: He Said Eternity, Beautiful Tragedy, Just Drive, Violet Skies, Her Kiss
Website: http://www.myspace.com/inthismoment

In This Moment se dali dohromady v roce 2005, kdy se Maria spřátelila s kytaristou Chrisem Howorthem. Během toho roku dali dohromady kapelu, nahráli demo a umístili ho na Myspace, čímž získali silnou fanouškovskou základnu. Uspořádali tedy několik prvních koncertů a koncem roku o ně projevil zájem label Century Media Records. Do dnešního data mají na kontě tři studiová alba.

Tato skupina je typickým příkladem pravdy, že na vzhledu nezáleží. Jasně si vybavuju, že když jsem In This Moment ještě neznala, jejich promo fotky mě docela znechutily. Maria má sice pokaždé nějaké hezké princeznovské šatičky, ale strašně se mi nelíbí, že si na každé druhé fotce zvedá sukýnku. Fanoušci na její snímky obvykle reagují frenetickým řevem "OOOOH, TITS!" Nicméně! Hudba. Jde tu o tu hudbu. In This Moment mají rozhodně co nabídnout i těm, kdo žádné fotky neviděli - jejich tvorba je totiž chytlavá, silná a plná nápadů. Mariin vokál má několik zajímavých poloh, na nejnovějším albu mi dokonce občas připomíná vynikající Otep.

Když jsem objevila album Beautiful Tragedy, poslouchala jsem to čtrnáct dní v kuse a dodnes ho mám v oblibě (další materiál této značky teprve ochutnávám... ale Blood je skvělá!). Vůbec by mi nevadilo, kdyby v hudbě platila rovnice blondýnka s výstřihem = dobrá metalová kapela, ale v tomhle směru jsou In This Moment zářivou výjimkou.

Pokud vás skupina či její frontmanka zaujali, doporučuji Vám také blog, který vytvořila Missy:

http://maria-brink.blogspot.com

Khoiba: atmosférický pop plný emocí

Khoiba je zajímavý český hudební počin, s nímž jsem se poprvé setkala někdy v roce 2005, když jsem narazila na kompilaci Algidance Chillout (měli tam vynikající kousek "Sonic Parts" ze svého prvního alba). Před časem mi je na sobě nezávisle připomněli Aranimas a Symuška, což vedlo k mému zjištění, že kapela nemá jen jednu desku, ale dvě - a ta druhá je ještě lepší, než první. Bohužel jsem se následně také dočetla, že zpěvačka v květnu 2008 opustila sestavu.

Ta holka: Ema Brabcová
Založeno: 2002
Země původu: Česko
Žánr: triphop/downtempo
Diskografie: Nice Traps (2004), Mellow Drama (2007)
Loved tracks: Loading of Aching Heads, Sonic Parts, Mellowdrama, Trace Errant, Terribly, Tortourism
Website: http://www.khoiba.org

Skupina Khoiba vznikla v roce 2002, když se Filip Míšek (Roe-Deer) setkal s talentovanou zpěvačkou Emou Brabcovou. Vzniká něžná, atmosférická elektronická hudba, v níž se doplňuje elektronika a melodické kytary s výrazným hlasem zpěvačky. Některé kousky jsou spíše melancholické, jiné disponují až překvapivou dynamikou. První album se mi hodně líbilo, ale teprve po objevu "Mellowdrama" jsem Khoibě propadla a skoro čtrnáct dní jsem neposlouchala nic jiného. Některé hudební prvky připomínají The Ecstasy of St. Theresa, jiné raný materiál úžasných Autechre, o kterých jsem psala tadyhle. Rozhodně se jedná o kvalitní materiál, který lidem se širším rozhledem nelze než doporučit.

Pozitivně působí zpráva, že i přes odchod Emy se Filip Míšek s Petrem Šámalem rozhodli v činnosti pod hlavičkou kapely nadále pokračovat. Instrumentální hudba má také mocné kouzlo, i když to už nebude totéž, co dřív...

Female Fronted v obrazech

Děkuji za hlasování, reakce a hlavně komentáře! Na konci každého článku teď můžete i zakliknout, zda se vám zdá zajímavý, hodný vašeho doporučení anebo ho můžete osrdíčkovat :) V rámci propagace tohoto nového blogísku jsem vyrobila tři kousky bannerů různého typu. Třeba se někomu budou hodit.

Hello, World!

Vítejte na novém pekelně růžovém blogísku. Je tak strašlivě swýt, až sám sebe popírá. Několik dotazů, které vás mohly napadnout, vám rovnou zodpovím... včetně těch, na které se bojíte zeptat! 

Goth Rionka v rozbořeném domě, 2011. Proč? Protože může! Foto by Kik.

Proč jsi tuhle věc založila?
Cílem tohoto blogu je udržování dlouhodobého povědomí či "odkladiště" zajímavých kapel s dámskými frontmankami - tedy tzv. female-fronted kapel. Nikdo však nevylučuje, že zde v budoucnu nezmíním i umělkyně z jiných oborů. Svět je velký. Stejně jako moje zájmové okruhy.

To už jsme někde viděli, tohleto...
Áno. Tento projekt už nějaký čas hnil na mém prvním webu evanescence-net.ic.cz, ale editace tamějších textů je lehce komplikovanější než Blogspot a spousta tematicky nesouvisejících stránek mi zbytečně zabírá omezené místo na hostingu. Takže jsem se rozhodla Girl Power přesunout do samostatné sekce - tedy sem.

Proč je to tak strašně růžový?
Protože máme všichni k růžové negativní postoje a automaticky si myslíme, že každý růžový blog je buď emo, nebo totálně pytomí! Nie, radšej knihu. Konec předsudků. Tenhle blog je totiž nadstandardně úžasný, tečka.

Připojuji ještě úvod, který byl původně zveřejněn u mě na webu:

Amy Lee před pár lety v rozhovoru zmiňovala, že je škoda, že existuje tak málo skupin se ženskými frontmankami a zajímavých dívek, činných v hudebním průmyslu obecně. Je fakt, že tehdy to tak skutečně bylo. Evanescence v podstatě stáli u zrodu nové vlny popularizované female-fronted music. :)

Chtěla jsem udělat "menší výběr" z ženských interpretek, které poslouchám, ale pak jsem si uvědomila, že ženskými vokály se jaksi vyznačuje absolutní většina mého playlistu. A dnešní dámy se projevují všude, od teen-popíku přes řvavý rock až po temný gothic metal či neuchopitelný divnoelektronický triphop. Tady je máte. Třeba najdete nějakou inspiraci i vy. A zamilujete se.

Otep: ne, už není cesta ven!

OTEP. Tuhletu řvoucí věc si dávám, když už nevím, co by. Zaujalo mě, jak málo informací je o ní k dispozici na českém internetu: narazila jsem jen asi na tři pořádné články... a jeden z nich byl můj.

Jelikož se k ní poslední dobou zase hojně vracím a vykopávám z popela i starší EP, rozhodně si zaslouží objevit se na tomto růžovém blogísku coby téma prvního "seriózního" článku. (Starší texty z roku 2009 jsou archivovány jako říjen :))


Ta holka: Otep Shamaya
Založeno: 2000
Země původu: USA
Žánr: nu-metal/hardcore/alternative
Diskografie: Jihad EP (2001), Sevas Tra (2002), House Of Secrets (2004), Wurd Becomes Flesh EP (2005), The Ascension (2007), Smash The Control Machine (2009)
Loved tracks: Special Pets, Perfectly Flawed, Buried Alive, Autopsy Song, Nein, My Confession
Website: http://www.otep.com

Metalová skupina s názvem Otep (často také psáno jako OTEP či OT3P) vznikla v roce 2000 v Los Angeles. Otep je zároveň jméno ústřední členky kapely, která využívá v textech svou vlastní poezii. Skupina získala nahrávací smlouvu již po pouhých čtyřech odehraných vystoupeních; v té době ještě ani neměli nahrané vlastní demo. Svou energickou performancí však zaujali Sharon Osbourne, která jim ihned nabídla, aby zahráli na 2001 Ozzfest Tour.

Otep je velmi zajímavá osobnost. Údajně se narodila 7.11.1980 a vyrostla v ghettu na okraji Los Angeles. Vydala dvě knihy poezie, je malířkou a podporuje organizace PETA, WSPA nebo CarbonRally. Otevřeně se hlásí ke své lesbické orientaci a k vegetariánství. O jejím osobním životě se ale ví velmi málo. Trvá na tom, že Otep je její křestní jméno v rodném listu. Výraz "Shamaya" pochází ze staré aramejské modlitby. Označuje určitý druh kreativní vibrace, která září uprostřed oblak všeho neviditelného.

Texty Otep se úzce dotýkají bolesti a zneužívání, písně často nesou velmi osobní poselství. Není nutné rozumět textu, abyste již z prvních minut nahrávky pocítili, jaký je význam. Vybavuji si, jak jsem si poprvé pustila "House Of Secrets" jednou večer na ulici. Toto album je z těch prvních dvou, která mám nejvíc naposlouchaná, o něco drsnější. "The Ascension" obsahuje o něco méně agresivity, dalo by se říct; předchozí "Sevas Tra" je zase o trochu neučesanější. Všechny ale dokonale pomáhají obrátit tok vnitřní nasranosti a bezmoci zevnitř směrem ven. Budou vás napadat slova jako zoufalství, vztek, ztráta rodičovské lásky, násilí, sebepoškozování, bezmoc, znásilnění, potrat, nekonečné opakování stejných chyb, zklamání, sebevražda.

Skupina vydala čtyři plnohodnotná alba a dvě EP ("Jihad" a "Wurd Becomes Flesh"). Čtvrté a prozatím poslední studiové album Otep se jmenuje "Smash The Control Machine" a vyšlo 18. srpna 2009.

Atrox: Šílenství a schizo metal? Ano, dám si!

Atrox jsou progressive metalová kapela původem z norského Trondheimu. Vznikli už v roce 1988, ale teprve v roce 1997 vydali své první album. Jejich tvorba má kořeny v death metalu, ale později se rozvíjela progresivním směrem. Nejvýraznějším prvkem byla bezesporu zpěvačka Monika Edvardsen - ta však později sestavu opustila. 

Ta holka: Monika Edvardsen (ve skupině působila do roku 2004)
Založeno: 1988
Země původu: Norsko
Žánr: avantgarde/progressive metal
Diskografie: Mesmerised (1997), Contentum (2000), Terrestrials (2002), Orgasm (2003), Binocular (2008)
Loved tracks: This Vigil, Burning Bridges, Methods of Survival, Flesh City, Secondhand Traumas
Web: www.atrox.no

Album norské avantgardně-metalové kapely Atrox se ke mně dostalo trochu nestandardní cestou. Bylo to díky jednomu člověku, kterého na last.fm zaujalo, jak se mi v poslední době plynule prolíná poslech metalu, elektroniky a gotiky. "Orgasm" mi doporučil s tím, že by se mi to mohlo líbit... V té chvíli jsem ještě vůbec netušila, že vokální složku na této desce obstarala majitelka jednoho z nejzajímavějších hlasů na metalové scéně. A že si naslintám do klávesnice, jakmile ji uslyším.

Monika Edvardsen je talentovaná norská zpěvačka. I když člověku při slově "Norsko" vytanou na mysli hlavně její severské kolegyně Vibeke Stene (Tristania) nebo Liv Kristine (Leaves' Eyes) a jejich andělské až operní hlasy, vokalistka Atrox spadá do trochu jiné kategorie. Její hlas má spíše jazzové zabarvení a připomíná například Anneke van Giersbergen (The Gathering), ovšem Monika si s vokály daleko více hraje, kňučí, kroutí s ním a bláznivě skáče z oktávy do oktávy. Dokonce i oficiální zdroje uvádějí, že 'Atrox rozhodně není gothic metalová kapela', aby nedošlo k omylu. Svůj hudební styl popisují jako schizo metal.

Deska mě chytila už na první poslech. Jelikož vím, jak je první dojem matoucí a nestabilní veličina, přistupuju ke každému prvnímu poslechu značně cynicky, abych dala nahrávce čas se rozležet v mé hlavě. Ale tady nebyla šance. Už první track "Methods of Survival" mě ale přinutil poskočit, neboť má brutálně našlápnuto a i přesto, že akčnost během přehrávání postupně poleví, posluchač má pořád nutkání pokyvovat hlavou do rytmu. Vrcholem alba je pro mě čtvrtý song "Burning Bridges", kde se střídá ženský a mužský vokál (Rune Folgerø) v obskurním dialogu, doprovázeny geniální basovou linkou.

"Orgasm" je vskutku schizoidní metalový materiál se vším všudy a ocení ho zejména příznivci disharmonických vyhrávek, zlých černých baskytar, elektronicky deformovaného metalu, experimentálních hudebních kliček atakdále. Recept na výrobu alba byl údajně následující: '250 g Meshuggah, 200 g The Gathering, 25 g atmosférických syntezátorů. Smíchat s čajovou lžičkou jazzových aranží a rytmů. Nakonec přidejte tolik fantazie a šílenství, kolik chcete.' Po vydání tohoto alba obdrželi Atrox ty nejlepší recenze v celé historii kapely.

Monika v roce 2004 kapelu opustila. Věnuje se svému druhému projektu Tactile Gemma. Atrox pokračují dále bez ní, další zpěvačku ale nehledají. Těžko hledat takovou, která by ji beze zbytku nahradila...

Publikováno 23.4.2009

Amesoeurs: zasněné francouzské černo v duši

Blackmetalová skupina z francouzského Avignonu vydala jedinou plnohodnotnou desku s názvem "Amesoeurs" v roce 2009. Krátce poté se skupina rozpadla. Podle posledních zpráv však plánují v prosinci 2010 reunion a nahrávání druhého alba.

Ta holka: Audrey Sylvain
Aktivita: 2004 – 2009, v roce 2010 oznámili reunion
Země původu: Francie
Žánr: black metal/post-punk/shoegaze
Diskografie: Ruines Humaines (EP, 2006), Amesoeurs (2009)
Loved tracks: Recruillement, Amesoeurs, Faiblesse Des Sens
Web: http://myspace.com/amesoeurs

Metalová kapela Amesoeurs [název je spojením dvou francouzských slov âme (duše, duševní) + sœurs (sestry), vyslovuje se ahm seur] se stala na metalové scéně během krátké doby velmi populární díky svému EP "Ruines Humaines". Introspektivní směsice black metalu a post-punku, který odkazuje například na legendární The Cure nebo i Depeche Mode, podle slov kapely odráží 'temnou stránku industriální éry a moderní civilizace'.

Vůdčí osobností Amesoeurs byl Neige (Alcest, ex-Mortifera), který v roce 2004 spolu s Audrey Sylvain a Fursym Teyssierem (Les Discrets) zformoval základní jádro kapely. Některé songy byly napsány téměř okamžitě poté, co kapela odehrála první koncert. Teyssier se ovšem krátce potom rozhodl odejít a jejich EP bylo nahráno až v dubnu 2005. Amesoeurs rozeslali nahrávku několika nahrávacím labelům, ale museli čekat další rok, než se dočkali odezvy. Jejich jediné plnohodnotné album s názvem "Amesoeurs" bylo vydáno až 10. března 2009 a pak kapela oficiálně oznámila svůj rozpad.

Narozdíl od minialba "Ruines Humaines", kde dominuje syrový black metal a post-punk je prvkem spíše doplňujícím, u "Amesoeurs" je stavebním kamenem černočerný rock a zmíněný blackmetalový kytarový řev je pouze naznačen, aby čas od času rozvířil klidnou melodickou hladinu. Atmosféra alba je temná, ale zasněná a obsahuje zajímavou retro příchuť. Jemným vokálem ji doplňuje zpěvačka Audrey Sylvain. Rozhodně se jedná o album netuctové a zvláštní. Škoda jen, že místo toho, aby jim bylo odrazovým můstkem pro další rozvoj, se stalo jejich epitafem.
Publikováno 5.7.2009, edit 3.11.2010

Poznámka: Při editaci tohoto článku jsem narazila na zmínku, že se Amesoeurs dali v roce 2010 opět dohromady a mají v plánu začít pracovat na novém albu. No to jsou aspoň pěkné zprávy, doufám, že to není fake :)

I:Scintilla: bude takhle vypadat pop budoucnosti?

I:Scintilla je industrial rocková skupina z amerického Chicaga. Vznikla v roce 2003 a členové začali okamžitě pracovat na svém prvním albu, které vydali vlastním nákladem o rok později. Po roce koncertování je objevil electro label Alfa-Matrix a ihned jim nabídl nahrávací smlouvu.

Ta holka: Brittany Bindrim
Založeno: 2003
Země původu: USA
Žánr: industrial rock/darkwave
Diskografie: The Approach (2004), Optics (2007)
Loved tracks: Cursive Eye, Scin, Silhouette, The Bells, Translate
Web: www.iscintilla.com

Vlastně ani pořádně nevím, jak bych vysvětlila svůj zájem o elektronické prvky v hudbě. Typická taneční hudba pro mě už dlouho žádné kouzlo nemá. Než ovšem klasický rock o dvou kytarách a jednom řevu, radši si vyberu ten s klávesami a samplovým podkreslením - a tak bychom se přes avantgardní metal a industrial/goth směry postupně dostali až sem, k I:Scintille. Industriální rocková hudba je vlastně taková dáárk diskotéka naruby :) Deformované kytary sotva rozeznáte, kromě všelijakých syntezátorových kliček jsou modifikovány i samotné hlasy zpěváků a všechno je obehnáno mohutným plotem výrazných beatů, které na vás vybafnou už od první minuty a jsou pro žánr typické.

Dance-rock, synthpop, industrial rock - takovými děsivými přívlastky je I:Scintilla označována; člověku to nic neřekne, ale já osobně jsem k této hudbě přišla skrze Emilii Autumn. Slovo "scintilla" v názvu skupiny znamená buď malé, sotva postřehnutelné množství - "stopa", anebo jiskra, malá třpytivá částečka.

Ve výsledku srovnání s některými černými kapelami v mém playlistu je I:Scintilla opravdu celkem světlá a jiskřivá hudební záležitost. Texty Brittany Bindrim jsou trochu temnějšího ražení - ztráta, spása, introspektivní šťourání se v myšlenkách a další podobná témata jsou nám už známa z metalových vod. Rozhodně tu však nenajdete laciný sex a popové holky s růžovými lízátky. Tahle hudba se dost špatně popisuje, z celého Girl Power je tomu nejblíž asi již řečená Emilie a také Lahannya. Doporučuji lidem, kteří se v poslechu hudby nebojí experimentovat.

Publikováno 23.4.2009

PanKix: svěží rock s elektronickým nádechem

Pražská rocková kapela PanKix působí na klubové scéně úspěšně již deset let. Sestava obsahuje housle, dvě kytary, baskytaru a bicí. Kapela je charakteristická svým relativně temným rockovým zvukem, zpestřeným elektrickými houslemi a energickým dívčím zpěvem. Má za sebou desítky koncertů v klubech po celé ČR, vystoupení na nejznámějších festivalech a úspěchy v několika soutěžích. 

Ty holky: Sany (zpěv), Máša (housle)
Založeno: 2000
Země původu: Česká Republika
Žánr: rock
Diskografie: Moment EP (2004), Touch Me (2008)
Loved tracks: Sedavá, Vinegar Doll, Never Leave, Štvarno
Web: http://www.pankix.cz/

Vydali množství demo nahrávek a několikapísňových propagačních minialb. Za debutové album je obecně považováno EP "Moment", který vydalo vydavatelství Popron Music. Album "Touch Me" je druhým oficiálním počinem v jejich diskografii.

Tvorba této skupiny je zařaditelná do rockové škatulky, podbarvené silnými elektronickými vlivy. Skladby jsou rozmanité a chytlavé, texty v češtině i angličtině. Angličtina je sice obvykle více melodická, ale česky zpívaný song "Sedavá" z minialba výrazně vyčnívá. Mezi ostrými stěnami kytar se navíc objevuje množství elektronických, houslových a klavírních prvků, které mě jako vyznavače gotického čehokoli pokaždé potěší, chicht. Remix první stopy, který se nachází v závěru alba, je také zábavný.

Je těžké tuto kapelu k něčemu přirovnat. V povědomí se mi vynořují logické české souvislosti, jako například Tata Bojs, Nierika, Endless, The Ecstasy of St. Theresa, Innocens (jistý gothic feeling), Gaia Messiah (song "Štvarno"), snad i Čechomor značně prohnaný počítačem... Rock s houslemi, který nespadá mezi folk, má u nás bohužel stále značně přivřené dveře. Stejně jako jakákoli originalita v populární tvorbě. Tak snad... snad nastane brzo nová doba!

Publikováno 5.7.2009

After Forever: it never dies, it's 'forever'!

After Forever bylo nizozemské metalové uskupení, založené v roce 1995. Původně se nazývali Apocalypse. Bývají zařazováni jako symfonický metal, v jejich hudbě jsou ale znatelné vlivy gothic, progressive, power i doom metalu a také klasické hudby. V roce 2009 bohužel ukončili svou činnost.

After Forever - Raismes Fest, 2007

Ta holka: Floor Jansen
Aktivita: 1995 - 2009
Země původu: Holandsko
Žánr: symphonic/gothic metal
Diskografie: Prison of Desire (2000), Decipher (2001), Invisible Circles (2004), Remagine (2005), After Forever (2007)
Loved Tracks: Between Love and Fire, Emphasis, Evoke
Web: http://www.afterforever.com

I když je můj žánrový rozsah někdy až nechutně široký (zejména v poslední době, kdy si ujíždím na triphopu, death metalu a elektronice), ke gothic metalovým šuplíkům se pravidelně vracím. After Forever patří mezi melodické záležitosti, využívající klasický postup kráska a zvíře - tedy zpěv křehké ženy a chropot pána temnot coby maximálně kontrastní prvky. Kapela pochází z Holandska, stejně jako např. moji oblíbení Within Temptation. Už nevím, kde jsem k nim přesně přišla, dorazili ke mně v návalu female-fronted metalu, který se od určité doby na můj disk jaksi vnucuje sám.

After Forever jsou řazeni hudebně zhruba někam mezi kapely jako Epica (kterou v roce 2002 založil právě jeden z původních členů After Forever - Mark Jansen), Sirenia, Xandria, Delain nebo Tristania (která je podle mě ale zase trošku jinde, i když atributy gothic metalu hojně užívá). Skupinu reprezentuje především pěkná hnědovlasá vokalistka Floor Jansen, takže nečekejte žádné divné (červené, modré, zelené) barvy vlasů, tohle je normální hezká ženská. Vtipné je jen to, jak je ve srovnání s muži v kapele vysoká a má "namakané" tělo, takže na festivalech občas fanoušky šokuje svým mocným bicepsem.

Mezi nejzajímavější alba řadím určitě "Invisible Circles" (2004) nebo také "Decipher" (2003..  v tom roce 2003 vážně vycházely samé dobré věci! např. album Fallen - pozn. aut.). Bohužel, poslední studiovka kapely pochází z roku 2007 (album je eponymní, tedy pouze pod názvem After Forever) a 5. února 2009 skupina oficiálně oznámila, že po 15 letech ukončuje svou činnost. Floor se nyní realizuje v nové metalové skupině ReVamp.

Publikováno 26.3.2009

Alanis Morisette: je to ironické, nemyslíte?

Alanis Morisette je kanadská zpěvačka, skladatelka a příležitostná herečka, která má na kontě už sedm Grammy Awards. Ohromně se proslavila v době, kdy se v médiích objevovalo zpěvaček jako šafránu. Je oficiálně uváděna jako nejlépe prodávaná ženská interpretka na světě.

Ta holka: Alanis Nadine Morissette
Debut: 1995
Země původu: Kanada/USA
Žánr: pop/alternative rock
Diskografie: Alanis (1991), Now Is The Time (1992), Jagged Little Pill (1995), Supposed Former Infatuation Junkie (1998), Under Rug Swept (2002), So-Called Chaos (2004), Flavors of Entanglement (2008)
Loved tracks: You Oughta Know, You Learn, Head Over Feet, Ironic, Mary Jane
Web: http://www.alanismorissette.com/

Debutové album Alanis Morisette "Jagged Little Pill" vyšlo v roce 1995 a stalo se jedním z nejúspěšnějších alb na světě - od té doby se ho prodalo už asi třicet milionů kopií. I když její singl "Ironic" znám už od doby, kdy běžel v Esu, s jejím albem jsem se setkala až někdy kolem roku 2003. Dost mě to tehdy zaujalo, dlouhou dobu jsem téměř neposlouchala nic jiného. Ale taky jsem se vlastně nikdy po žádné další její hudbě nesháněla. I tady asi působí mezi vším tím alternativním divnometalem jako něco vyčnívajícího, popově-folkového, s trávou, kytičkami a tak... Rozhodně je to ale schopná zpěvačka a její práce si vážím. A člověka občas takové divné nálady chytí a pak dostane chuť i na klidnější měkce rockovou záležitost. Asi stárnu.

Co je na jejích písničkách hodně zajímavé, jsou texty. Někdy to působí, jako by se snažila nacpat neuvěřitelné množství slabik do krátkého časového intervalu; místo dramatických andělských vokálů čekejte spíš takové povídání, střídané s energičtějšími pasážemi. Toto její album bylo označeno jako jeden z nejvýznamnějších hudebních počinů 90. let a o deset let později nahráno znovu v akustické podobě. Alanis je ovšem stále hudebně činná, v roce 2007 vydala zatím poslední desku "Flavors of Entanglement", v poslední době se také aktivně zasazuje o ochranu životního prostředí. A i když se zde nejedná o osůbku, která by byla schopná si všechen materiál sama napsat, složit, nazpívat, nahrát a prohnat počítačem (na to má po ruce chlapa, producenta Glena Ballarda), i tak její hudba stojí za zmínku.

Publikováno 25.4.2009

Avril Lavigne: princezně to víc slušelo naštvané

Avril strávila podstatnou část svého dětství v malém městečku Napanee. Její první zkušeností bylo nahrávání country songů s místními amatérskými producenty. V patnácti ovšem vyhrála šanci zazpívat si na pódiu se Shaniou Twain. Tehdy jí došlo, co chce vlastně dělat.

Ta holka: Avril Ramona Lavigne Whibley
Debut: 2002
Země původu: Kanada/USA
Žánr: pop/rock
Diskografie: Let Go (2002), Under My Skin (2004), The Best Damn Thing (2007)
Loved tracks: Losing Grip, Take Me Away, Unwanted, Naked, Slipped Away
Web: www.avrillavigne.com

Avril Lavigne prezentuje typický pop pro holky, zabalený do líbivé růžové kraječky. To, že je "punk", jsme Avrilce nevěřili ani na začátku, natož teď, když jezdí turné se skupinou osmi růžově oblečených tanečníků. Ať už je to ale zabalené do čehokoliv slaďoučkého, jedno se její muzice upřít nedá - pořád jde o promyšlený a zajímavý pop. První deska "Let Go" byla docela nekomplikovaná, i když pár srdcových kousků na ní mám, třeba "Unwanted". Ale to se vykrystalizovalo až časem - v době, kdy debutovala, mě to ještě moc nebralo, protože tehdy jsem myslím zrovna potkala Nightwish.

To, co mě teprve zaujalo, byla její druhá studiová placka "Under My Skin", která je zřejmě dodnes moje nejoblíbenější. Avril později vysvětlovala, že materiály na tuto desku psala v době, kdy nebyla úplně psychicky v pohodě; podle některých zdrojů se tedy jedná o desku temnou a černou, bla bla... Jak mnozí víme, deprese zkombinované s tvořivostí dokáží plodit skvělé věci, a pokud dělá Avril v radostné náladě věci jako na posledním CD "The Best Damn Thing" (přibylo růžové kraječky a ubylo zdravé nasranosti), tak osobně zůstanu radši u starší tvorby.

Zas tak hrozné to není, moje mladší sestra považuje poslední alba za povedenou záležitost a musím uznat, že tak dobře akční DVD záznam koncertního turné jako u Avril se mi už nějakou dobu nedostal do ruky (update: teď ale všem doporučuju úžasné DVD Within Temptation!). Poslední CD si ovšem nějak nepouštím. Ne, že by to bylo vyloženě špatné. Ale asi je tam moc růžové nebo co.

Co ovšem musím Avril vždy pochválit, je - kromě promyšleného businesss modelu - její módní styl, zaštítěný značkou Abbey Dawn. Málokterá hvězda má tak do detailu sladěné a přitom zábavné hadříčky a celkovou image od make-upu až po grafiku. I kdyby šla její hudba do háje, vizuálně si slečna Lavigne drží stále vysoký standard, včetně růžového pruhu ve vlasech. Ten je tak správně provokativní, že to beru i s ním.

Publikováno 15.3.2009

Björk: kreativní severská psychedelie

Björk je islandská zpěvačka, skladatelka, producentka a občasná herečka, jejíž práce v současnosti zahrnuje šest sólových alb a dva filmové soundtracky. Je známá díky svému typickému sopránovému vokálu, netradičním kostýmům a různorodému hudebnímu stylu, který zahrnuje vlivy mnoha žánrů - rocku, industrialu, ambientu, popu, klasiky, trip hopu i folku.

Ta holka: Björk Gudmundsdóttir
Debut: 1993
Země původu: Island
Žánr: electronic/ambient/alternative/triphop
Diskografie: Debut (1993), Post (1995), Homogenic (1997), Vespertine (2001), Medúlla (2004), Volta (2007)
Loved Tracks: It's Not Up To You, Hidden Place, Undo, Hyperballad, All Is Full Of Love, ...
Web: http://bjork.com

Islandská tvůrkyně nejspíš patří mezi nejstarší interpretky mého seznamu - ročník 1965. Narodila se ve vizionářském znamení Vodnáře, stejně jako já (a třeba také můj loňský objev, zpěvačka Kerli), což mě taky dokáže zaujmout, ale stejně si myslím, že to není osudové znamení :) Díky tomu, kolik let už Björk na hudební scéně působí, se dá dnes říct, že její jméno je v podstatě profláklá věc. Podstatně menší část lidí už její hudbu chápe či vyhledává.

Je složité její hudební směr popsat, setkala jsem se např. s popisky alternative, avantgarde (což jsou ale popisky vyskytující se třeba i u divnějších druhů metalu, jako třeba u temných Peccatum), chillout (výraz spojovaný spíše s taneční/elektronickou scénou), triphop či psychedelic (to je IMHO ještě něco jiného, ale zní to asi nejlíp). Hudebně je zasazována např. mezi Portishead, Goldfrapp, múm a Sigur Rós, čímž se škatulka psychedelic potvrzuje. To, čím mě její hudba ale zasáhla, je především geniální kreativita, s jakou Björk k tvorbě přistupuje. Během posledních let se stávám na různé elektronické detaily v hudbě až úchylná a v této hudbě jich rozhodně není málo.

Vybavuju si, že Amy Lee kdysi o této své nejoblíbenější umělkyni prohlásila, že je "Mozartem naší doby" a že by každý měl její hudbu vyzkoušet. "Utíkejte do obchodu a kupte si Post, Homogenic nebo Vespertine - její hudba je neobyčejná," řekla doslova. Osobně bych toto nedoporučila zatvrzelým metalistům nebo lidem, kterým cokoli mimo pop připadne divné, ale pokud máte rádi psychedelické elektronické kličky a procítěný divnozpěv, jděte do ní. Mně se to líbí, opravdu moc.

Publikováno 26.3.2009

Elis: gotika podkreslená osobní tragédií

Elis je gothicmetalová skupina z Lichtenštejnska, kterou založili Sabine Dünser a Pete Streit v roce 2003. Hlavním tématem jejich písní jsou například životní zkušenosti, dětství a smrt. Ta před čtyřmi lety kapelu téměř ochromila, když jejich zpěvačka náhle zemřela.

Ta holka: Sabine Dünser (27.6.1977 - 8.7.2006) / Sandra Schleret (od r. 2007)
Založeno: 2000 (původní název Erben der Schöpfung)
Země původu: Lichtenštejnsko
Žánr: symphonic/gothic metal
Diskografie: God's Silence, Devil's Temptation (2003), Dark Clouds in a Perfect Sky (2004), Griefshire (2006), Catharsis (2009)
Loved Track: Ballade
Web: http://www.elis.li/

Smrt hudebníka dokáže jeho kapele přišít už navěky nálepku "legendární" - ale málokdy se kapela ještě zvedne z prachu. Podívejte se třeba na Kurtovu Nirvanu, The Doors Jima Morrisona... Elis do tohoto okruhu také patří. Oni se ale o obnovu pokusili.

Lichtenštejnská formace začala svou kariéru pod jménem Erben der Schöpfung (Dědicové Tvorby) a už v roce 2001 byli po živém vystoupení na Wave Gotik Festival v tisku označeni jako Objev roku. Album "Dark Clouds in a Perfect Sky" vyšlo jako jejich druhá deska (už pod názvem Elis) v říjnu 2004. Album se nese v duchu a zákonitostech vcelku typického gothic metalu s anglickými a německými texty. Na první poslech jsem se ale zamilovala do posledního tracku "Ballade". Tato skladba mi svou celkovou náladou připadá jako taková "My Immortal" na jinak tvrdém a energickém albu. Je dojemná ještě předtím, než si přeložíte německý text. A ještě předtím, než se dozvíme konec příběhu.

Po vydání úspěšného alba "Dark Clouds..." následovala řada koncertních šňůr. Vydání třetí desky Elis - "Griefshire" - bylo naplánováno na konec roku 2006. Kapela chtěla nejprve dokončit turné s Leaves' Eyes a Atrocity. Bohužel, 8.7.2006 Sabine náhle zemřela na krvácení do mozku. Údajně ji to zachvátilo přímo ve studiu a při převozu do nemocnice zemřela. Bylo jí 29 let. Album "Griefshire" bylo vydáno na její památku.

Kapela oznámila, že hodlají pokračovat s novou zpěvačkou Sandrou Schleret. Muselo to být ale mnohem těžší než například nedávné personální změny v sestavě Nightwish. V roce 2009 vydali nové album s názvem "Catharsis". Následuje dlouhá řada koncertů. Elis tímto vstává z popela, stejně jako bájný fénix...
Publikováno 8.4.2009

Emilie Autumn: nejsem oběť, jsem umělkyně

Dead is the new alive, hlásá rudovlasá žena, přeštípnutá korzetem v pase. Od čtyř let hraje na housle, má klasické hudební vzdělání, ale spolupráce s Courtney Love jí rychle vynesla pozornost i v populární hudbě. Svůj hudební styl popisuje jako "psychotickou burlesku" a "victorian industrial".

Ta holka: Emilie Autumn
Debut: 2002
Země původu: USA
Žánr: industrial/gothic/experimental/dark cabaret
Diskografie: Enchant (2002), Opheliac (2006), Laced/Unlaced (2007), Fight Like a Girl (2012)
Loved tracks: Ever, Opheliac, Swallow, Dominant, 306, Unlaced, Time for Tea, Take The Pill
Web: http://www.emilieautumn.com

Vybavuju si to docela jasně. Nejprve jsem narazila na fotky krásné rudovlasé holky v bílém korzetu, a protože jsem na tuhle barvu vlasů opravdu úchylná, vyhledávala jsem, co je to vlastně zač. No, napřed jsem se její hudby docela lekla. Asi proto, že jsem jako první slyšela song "Liar", který je dost agresivní a doteď ho moc nemusím [update: postupem času jsem se dostala hlouběji do její tvorby a toto už dávno neplatí]. Samozřejmě jsem si ale našla jiné kousky, které s radostí doporučím.

Občas mě trošku zaráží, že na fotky této kalifornské umělkyně narážím zhusta hlavně na všemožných emo blogískách - budiž jim hřbitov lehký. Já vím, ty děti za to nemůžou, ve třinácti je to navíc děsně přitažlivé. Jen prostě nemám ráda davové záležitosti. Hudba Emilie Autumn podle mně totiž vůbec emo není, i když si utrpení a krev bere ta dívčina do pusy často (má osobní zkušenost s potratem, bipolární psychózou a pokusem o sebevraždu). Po hudební stránce spadá její tvorba do elektronické/industriální škatule, a to spíše do směru dark electro než gothic v tom smyslu, jaký známe u rocku a metalu. Zahlédla jsem také pěkné označení dark cabaret a její vlastní nálepku victorian industrial - touha tvořit nové hudební šuplíky je nekonečná.

Po stránce elektronické je ale tvorba Emilie Autumn plná nesmírně zajímavých detailů. Také vás zaujme, co všechno provádí při zpěvu s hlasem - od frenetického řevu až po nasraný chropot. I použití violy a orchestrálních prvků je v populární hudbě rozhodně originální. Instrumentální song "Dominant" mě položil na lopatky - podle mě jde o jeden z nejlepších tracků na albu Opheliac, tzv. highlight. Celkově mě nejvíc zaujaly její instrumentální kousky. Texty ovšem také stojí za zmínku!

Nutno ale poznamenat, že pokud nadšení z elektroniky zkombinované s klasikou příliš nesdílíte a dárk interpreti vás děsí, nejspíš u vás s Emilkou Podzimovou nepochodím. Chce to i specifickou náladu. Elektronika zkombinovaná s klasikou je velmi přitažlivý, ale ne úplně jednoduchý koktejl.

EDIT: viděla jsem ji naživo ve Vídni a bylo to boží.

Publikováno 27.3.2009

Epica: žena s ohněm ve vlasech

Skupinu Epica znám v podstatě už od roku 2003, kdy se v různých Bravíčkách začaly objevovat první zajímavé gothic metalové projekty (veřejnost tehdy objevila úplně novou hudební oblast). Teprve nedávno jsem je začala pořádně poslouchat a konečně jsem řekla: wow!

Ta holka: Simone Simons
Založeno: 2003
Země původu: Holandsko
Žánr: symphonic metal
Diskografie: The Phantom Agony (2003), Consign To Oblivion (2005), The Divine Conspiracy (2006), Design Your Universe (2009), Requiem For The Indifferent (2012)
Loved Tracks: Replica, The Obssessive Devotion, Illusive Consensus, Run For A Fall, Serenade Of Self-Destruction
Web: www.epica.nl

Podstatná část populace vnímá a zapamatovává si věci především pomocí vizuálních vjemů. Tudíž je omluvitelné, že skupinu Epica jsem před mnoha lety  zaznamenala právě díky jejich krásné zrzavé frontmance Simone Simons kdesi v diskusním fóru "Fotky zrzavých žen" na Hofylandu. Skutečně to takhle funguje - hned si spojíte souvislosti: ejhle, moc pěkná ohňovlasá zpěvačka, zajímavé, to si musím poslechnout. Zkuste otestovat, jestli nemáte v okolí nějakou hezkou zrzavou slečnu, která má ráda Epicu, možná se takhle dají i balit ženy.

Samozřejmě tu nemáme jen zpěvačku, ale celou kapelu. Zařadit Epicu do správného šuplíku není jednoduché - údajně se jedná o symfonický metal s operním zpěvem a vlivy gothic, power a progressive metalu. Osobně bych to střelila například někam mezi After Forever a Sireniu; viděla jsem i "super similarity to Within Temptation", ale Epica z tohoto srovnání nejspíš vyjde jako ten tvrdší kousek. Se zmíněnými After Forever má Epica společného člena kapely - Mark Jansen tam působil do roku 2002, následně odešel a byla založena Epica. Mark v písních obstarává growling podle tradičního vzoru kráska a zvíře.

 A které album doporučit? Zajímavé je například "Consign To Oblivion" . Album je ovlivněno mayskou civilizací a bylo podle některých zdrojů komponováno na bázi filmové hudby - hlavní inspirací byli údajně skladatelé Hans Zimmer a Danny Elfman. O dva roky později vyšlo "The Divine Conspiracy", což je taky velice povedená záležitost. Simone tam moc pěkně a vášnivě chroptí a některé songy mají vyloženě hitové ambice. Fanoušci by taky neměli přehlédnout vynikající kompilaci "We Will Take You With Us" (DVD, 2004).

Poslední album "Requiem For The Indifferent" (2012) vyšlo nedávno a musím říct, že se jim opravdu povedlo. Narozdíl od předchozí desky "Design Your Universe" (2009), k níž jsem cestu hledala déle, jsem téhle propadla skoro hned. Zvláště brutální instrumentálka Serenade Of Self-Destruction mi vyrazila oči z důlků. Dobře, kucí!

Publikováno 8.4.2009, edit 23.3.2012

Flowing Tears: o černých křídlech smrtelníků

Tato německá gothicmetalová skupina existuje už docela dlouho a na svém kontě má šest desek, ale přesto se o nich obecně moc neví. Zpěvačka však oznámila, že příští rok mají v plánu pracovat na dalším albu, takže se ještě uvidí.

Ta holka: Helen Vogt
Založeno: 1994 (původní název Flowing Tears & Withered Flowers)
Země původu: Německo
Žánr: gothic metal/gothic rock
Diskografie: Swansongs (1996), Joy Parade (1998), Jade (2000), Serpentine (2002), Razorbliss (2004), Thy Kingdom Gone (2008)
Loved Tracks: Unspoken, Razorbliss, Maladine, Arion, Kismet, Miss Fortune
Web: www.flowingtears.de

Německá metalová kapela, zařaditelná mezi jména Nemesea, Elis či Sirenia, vznikla v roce 1994. Pod tehdejším předlouhým názvem Flowing Tears & Withered Flowers (Tekoucí slzy a seschlé květiny) vyprodukovali dvě nahrávky, "Swansongs" a "Joy Parade". Gothic metal s klasickou kombinací mužských a ženských vokálů na prvních deskách spadal do dosti depresivní oblasti. Následovalo album "Jade" a po dvou letech další, "Serpentine", již pod zkráceným názvem kapely Flowing Tears. Po vydání "Serpentine" se ovšem skupina musela rozloučit se svou tehdejší zpěvačkou Stefanie Duchêne, která otěhotněla a její představa budoucnosti se již s vysokými cíli kapely neshodovala. Tehdy získali novou vokalistku Helen Vogt, která v sestavě působí dodnes.

Skupina ani s novou zpěvačkou se zajímavě hlubokým hlasem nijak výrazně nezměnila svůj sound, i když poslední nahrávky jsou výrazně lehčí a měkčí než původní temnogotická EP z devadesátých let. V roce 2004 bylo vydáno v pořadí páté studiové album "Razorbliss", kde se jejich pojetí gothic metalu již prolíná s gothic rockem - zjednodušeným hudebním směrem, který je patrný například v novější a méně černé tvorbě holandských Within Temptation a italských Lacuna Coil. Nemohu neupozornit na velice podobný projekt s gotickou příchutí, který naznačuje, kam by se mohli Flowing Tears dostat, kdyby "nevyměkli" tak, jak se jim během posledních let stalo. Skupina Arjena Lucassena Stream Of Passion se s albem "Embrace The Storm" pohybuje v podobných "gotických" vodách s nadhledem a kvalitou, která Flowing Tears v některých ohledech schází.

I když předchozí odstavec přiznal skupině Flowing Tears v naší neoficiální Girl Power Competition pouze tři hvězdičky z dostupných pěti, stále se jedná o příjemnou, propracovanou hudbu vhodnou k poslechu či jako podklad k jakékoli práci. Úspěšná kariéra těchto hudebníků je ovšem - podobně jako u Elis - opředena osobní tragédií. Sedm měsíců po vydání "Razorbliss" (20. října 2004) zahynuli při autonehodě dva členové, Björn Lorson a Cristian Zimmer. Nový materiál ohlásila kapela až přesně čtyři roky po nehodě - 20.října 2008. Poslední deska nese název "Thy Kingdom Gone". Poslouchám ji poprvé teprve při psaní tohoto textu a zanechává ve mně velmi zajímavý a pozitivní dojem. Myslím, že za tracky "Kismet" a "Miss Fortune" půl hvězdy ještě přihodím.

Publikováno 25.4.2009

Flyleaf: křehké děvče, co umí pořádně zařvat

"Flyleaf je čistý list na začátku knihy," vysvětluje zpěvačka Lacey Mosley. "Je to místo pro věnování, kam píšete vzkaz pro člověka, kterému knihu dáváte. A takové jsou i naše písně - osobní zprávy, které poskytnou ještě pár okamžiků prázdnoty, než příběh začne."

Ta holka: Lacey Nicole Mosley
Založeno: 2000
Země původu: USA
Žánr: rock/hard rock/alternative
Diskografie: Flyleaf (2005), Memento Mori (2009)
Loved tracks: All Around Me, I'm So Sick, There For You, Sorrow, What's This? (Nightmare Revisited)
Web: www.flyleafmusic.com

Flyleaf je jednou z mnoha kapel, které jsem poznala díky Evanescence. Tyhle dvě kapely spolu totiž před pár lety (v rámci The Open Door Tour) jely festivalové turné Family Values. Dokonce jsem viděla nějaké fotky, kde Amy a Lacey sedí na pódiu a baví se spolu. Nicméně když zapřemýšlíme, kam Flyleaf hudebně zařadit, zas tak hned vedle Evanescence bych to nedávala. Částečně podobný rockový základ mají například Guano Apes, Paramore, Seether a Chevelle (ti taky mimochodem někde předskakovali Evanescence, svět je malej).

To, co dělá podle mého názoru z Flyleaf docela raritu, je postavička jejich zpěvačky (je fakt malinká). Tedy ne, jak vypadá - i když vypadá trošku zvláštně, má velkou pusu, strašně moc vlasů a píše si poznámky na ruku (jako já!). Hlavně kvůli jejímu hlasu. Slyšela jsem "I'm So Sick" naživo a ta holka chroptí tak, že by jí mohl kdejaký urostlý deathmetalista závidět. V jiných pasážích tím hlasem naříká, lká, kníká a fňuká. Působí to velmi emocionálně a kreativně.

Jejich hudba samotná je nejčastěji řazena pod hard rock a nedejbože i pop punk (to je podle mě spolu s gothic pop to nejzprasenější označení, co kdy vzniklo). Skupina samotná tvrdí, že jsou hudebně ovlivnění kapelami jako Rage Against the Machine, Foo Fighters, Incubus, The Smashing Pumpkins a Nirvana.

Svět naštěstí už kousek pokročil a tak "být ovlivněn Nirvanou" pro holku neznamená chodit jen v roztrhaných džínách a keckách, mít mastné vlasy a tvářit se jako největší drsňák. Lacey je vizuálně velmi dobře zapamatovatelná, má velké oči a nestydí se vzít si sukýnku, tudíž má další plusové body (nevím proč, ale tvrdá hudba s holkou v šatech je díky tomu kontrastu mnohem zajímavější). Všichni členové skupiny jsou křesťanského vyznání a je to poznat i v textech songů. Zpěvačka Lacey na tom ale nechce nijak stavět - Flyleaf nejsou "křesťanská kapela" (to mi taky něco připomíná). Jí samotné ale víra v Boha údajně pomohla ve chvíli, kdy nevěděla, co se životem a přemýšlela o sebevraždě.

Publikováno 9.4.2009

Guano Apes: moc pěkné a nejen v šarlatu

Rok 2008 byl pro mě s trochou nadsázky rokem Guano Apes. Zabouchla jsem se totiž do songu "Pretty In Scarlet" a už to jelo. Dodnes je najdete v první dvacítce v mých last.fm statistikách. I takhle může vypadat jedno z mnoha pojetí alternative rocku, grunge a crossoveru.

Ta holka: Sandra Nasic
Aktivita: 1994-2005, v roce 2009 oznámili reunion
Země původu: Německo
Žánr: crossover/rock/alternative
Diskografie: Proud Like a God (1997), Don't Give Me Names (2000), Walking on a Thin Line (2003), Planet of the Apes (best of, 2004)
Loved tracks: Pretty in Scarlet, Doedel Up, I Want It, Quietly, Open Your Eyes, You Can't Stop Me, ...
Web: www.guanoapes.org

Crossoverový kvartet z německého Göttingenu působil v letech 1994 - 2005 a jeho tváří se stala především temperamentní chorvatská vokalistka Sandra Nasic. Skupina nahrála za vlastní prostředky tři dema, nicméně jejich skutečná kariéra začala až v roce 1996, kdy vyhráli soutěž pro nezávislé mladé kapely Local Hero. Peněžitou výhru tehdy použili na nahrávání svého prvního hitu "Open Your Eyes" a natočení videoklipu. První singl byl brzy následován debutovým albem "Proud Like A God".

V roce 2000 nahráli album "Don't Give Me Names" a o tři roky později "Walking On A Thin Line". Po této desce následovalo velmi dlouhé koncertní turné, po kterém si skupina chtěla dát na nějaký čas pauzu. Vyšlo ještě best-of "Planet Of The Apes". V únoru 2005 byl ale oznámen oficiální konec Guano Apes a skupina uspořádala pouze rozlučkové turné. Zpěvačka Sandra Nasic poté vydala svoje sólové album "The Signal" (2007).

Hudba německých opic se může líbit například fanouškům KoRn, Staind, Die Happy nebo Exilie a všem, kdo mají rádi rock s tvrdším dámským vokálem. V roce 2009 se dala kapela znovu dohromady a zahrála na několika festivalech. Po skončení turné oficiálně oznámili, že se vracejí do studia a plánují vydání nového alba "někdy v roce 2010". Uvidíme, jestli to ještě stihnou :)

Publikováno 5.5.2009, edit 2.11.2010

Kerli: rozevlátá víla z tajuplného Estonska

Kerli se opravdu chtěla stát profesionální zpěvačkou. Dva roky žila ve Stockholmu, kde spolupracovala s několika hudebními producenty, ale kvůli nedostatku financí bydlela v opuštěném domě a jedla tři měsíce jen rýži. Jakmile dovršila 18 let, odstěhovala se do Los Angeles, kde ji naštěstí objevil lovec talentů L.A. Reid.

Ta holka: Kerli Kõiv
Debut: 2008
Země původu: Estonsko
Žánr: pop/rock/alternative
Diskografie: Kerli EP (2007), Love is Dead (2008)
Loved tracks: All The Way, Creepshow, Heal, Walking on Air, Creationist, Love is Dead
Website: www.kerlimusic.com

Estonská zpěvačka byla v českých časopisech označena jako "rozevlátá víla" a i když normálně přehnané výkřiky našich médií nemůžu vystát, tentokrát mě zaujaly a dokonce s nimi souhlasím. Debut téhle slečny pro mě byl jedním z nejzajímavějších objevů roku 2009 (a to i když pominu Eluveitie a desku "Slania", která mě v době, kdy vyšla, totálně minula, aby se pak vrátila s razancí dobře nakopnutého bumerangu a zasáhla můj mp3 přehrávač vlnou vskutku nevídanou.. a to na tenhle pagan metal normálně vůbec nejsem, aaargh.)

A nějaké info. Při snaze najít cosi o téhle skoro bělovlasé slečně, která má mimochodem narozeniny pět dní po mně (ne, to není žádné znamení), jsem zjistila, překvapivě, že na českém netu nic není. Jako vždy. Pokud něco chceme, musíme si to přeložit a napsat sami.

Album "Love is Dead" u nás vyšlo hlavně díky tomu, že Kerli byla původně oznámena jako předskokanka během pražského koncertu The Rasmus v únoru 2009. Nakonec se to nějak pokazilo či co a elektropopová panenka k nám vůbec nedorazila. Ale to CD nám zůstalo. Na první pohled připomíná nějaký emo výplach, ještě že to tak není.

Kerli má zajímavou barvu hlasu, v některých polohách připomíná Björk (kterou uvádí také jako jednu ze svých uměleckých vlivů). Její kreativní vize přesáhla zpěv a texty; navrhla i vizuální stránku alba a náměty na hudební videa, kde oživila křehký svět snů a panenek v kombinaci s velmi pravdivými texty ("Víš, že můžeš rozžhavit celý svět, pokud budeš dost silná na to, abys opustila své pochyby?" - Walking on Air). A kromě vět o lásce si střílí také i z "omezené" Ameriky v osmém tracku ("Pocházím z tajuplné země Estonsko, nikdo neví, kde to je!" - Creepshow).

Tahle propracovaná deska mě držela zhruba měsíc v kuse. A ještě dnes se k ní občas vrátím. Jedná se stále ještě o pop, to ano. Ale je to pop natolik kreativně a zajímavě pojatý, že by mohla lecjaká blonďatá interpretka závidět. [S komentáři o Lady Gaga si nechte zajít chuť, ta mě ani zdaleka tolik nezaujala.]
Publikováno 29.11.2009.

Leaves' Eyes: vyprávění o severských mýtech

Leaves' Eyes je hudební projekt, který v roce 2003 založil Alexander Krull s členy kapely Atrocity a se svou ženou Liv Kristine. Na kontě mají tři řadová alba a na rok 2011 je ohlášeno čtvrté.

Ta holka: Liv Kristine
Založeno: 2003
Země původu: Německo/Norsko
Žánr: symphonic/gothic/folk metal
Diskografie: Lovelorn (2004), Vinland Saga (2005), Njord (2009)
Loved Tracks: Farewell Proud Men, Norwegian Lovesong, For Amelie, Leaves' Eyes, Amhran (Song of the winds), Viking's Word
Web: www.leaveseyes.de

Hudba Leaves' Eyes bývá popisována jako atmosférický symfonický metal s folkovými a gothic prvky. Skupina vznikla v roce 2003 krátce předtím, než blonďatá zpěvačka opustila Theatre of Tragedy. Leaves' Eyes založil její manžel Alexander Krull (ach, to je on, co má tak dlouhé vlasy!), který ji v některých pasážích doprovází svým deathovým chraplákem, ale dominantním členem kapely je v každém případě tahle norská "ďáblice se zlatem v hrdle". Její typický hlas je nezaměnitelný.

Do rukou se mi dostala postupně tři alba (krom tří řadovek vydali také dvě EP) a faktem je, že hudební styl je na všech plackách v podstatě podobný. Kapela nijak zvlášť zvukově neexperimentuje a Liv se se svým hlasem drží osvědčených postupů. Je to ale velice příjemné na poslech. Nenapadá mě žádný jiný metalový projekt, kde by se vyskytovala tak křehká a romantická atmosféra jako v některých skladbách Leaves' Eyes. Oslava krásné a čisté přírody, zasněný opar hrdé vikingské minulosti, vznášející se nad norským pobřežím a to vše zahaleno do jemných melodických linií.

Následující problematika je mi velmi povědomá a nejspíš se jí už dotkl každý, kdo se snažil v nějaké diskusi zaštítit svým tělem kapelu, hrající na pomezí jemnějších žánrů a metalu: Leaves' Eyes jsou v některých ohledech velmi křehkou až popovou záležitostí. Akustická kytara, klavír a andělský hlas zpěvačky tvoří dohromady sladkou kompozici s konzistencí rozpuštěného včelího medu. Ovšem pak přijde razantní nástup kytar... ne, ani metalové prvky nelze úplně podcenit.

Přesto bych Leaves' Eyes zařadila spíše do těch jemnějších vod dnes již přecpaného gothicmetalového moře. Se starší tvorbou Theatre of Tragedy, která patří dnes již mezi klasická alba žánru, tohle nejspíš nelze srovnávat - Leaves' Eyes jsou mnohem více "holčičí", křehká, něžná hudba opředená bájemi a mýty o bojovnících a vílách. Díky metalovým kořenům Liv Kristine je ale tato kapela mezi vyznavači tvrdší "kovové" hudby dlouhodobě mnohem lépe přijímaná, než například Evanescence.

Publikováno 2.5.2009

Nightwish: klasika žánru dosud nezemřela

Nightwish jsou jednou z nejznámějších kapel, kde proběhla dramatická změna na postu zpěvačky. Fanoušci se od té doby rozdělují na dva tábory: jedni uctívají Tarju a druzí Anette. Ale o tom se bavit nebudeme.

Ta holka : Tarja Turunen (do 2005) / Anette Olzon (2007 - 2013), Floor Jansen (2013 - nyní)
Založeno: 1996
Země původu: Finsko
Žánr: symphonic/power metal
Diskografie: Angels Fall First (1997), Oceanborn (1998), Wishmaster (2000), Century Child (2002), Once (2004), Dark Passion Play (2007), Imaginaerum (2011)
Loved tracks: Wishmaster, Moondance, Bless The Child, Feel For You, Master Passion Greed, Slow Love Slow (!!!!)

Website: www.nightwish.com

Co napsat o Nightwish, které většina mně známých metalových posluchačů automaticky řadí mezi svoje oblíbené kapely? Rovněž se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších skupin, která se mi vytrvale prohazuje na druhém/třetím místě v žebříčku poslechu s jinou severskou metalovou sebrankou Tristania. A poznamenávám, že po lehkém šoku si mě Nightwish získali i značně propracovaným albem z roku 2007 "Dark Passion Play", i když mnoho mých známých novou zpěvačku Anette Olzon hned odsoudilo. Naživo prý za nic nestojí atd. Mně se ten materiál na posledním CD docela zamlouvá a živě jsem neviděla ani Anette, ani Tarju... i když, no, album číslo jedna je pro mě prostě už roky Wishmaster (dvojka Once) a hotovo.

Nightwish znám vlastně už mraky let. Kdysi v prváku (tuším 2002?) mi kamarád pustil CD Oceanborn se slovy: "Hele, to si poslechni, budeš uchcávat!" On sám jel v podobné hudbě už dost dlouho a odhadl mě dobře. V té době mi byli nejbližší asi jen HIM a RHCP a marně jsem čekala, že mě jednou zasáhne blesk boží prozřetelnosti a já se do nějaké kapely fakt zabouchnu (kdo by řekl, že to bude hned za rok, že *infantilní smích, který pochopí pouze fanoušci Evanescence*).

Zlý finský metal s ženským vokálem mě opravdu chytil. Byl to první z dlouhé řady mých metalových hřebíků do rakvičky. Tehdy Nightwish samozřejmě nebyli tak masově rozšíření, protože v Bravíčku se psalo jen o Backstreet Boys a Britneyině panenství a jaký jiný časopis by si koupil šestnáctiletý pubescent, když Spark stál tolik a internety jsme doma ještě neměli...? Ale i když jsem Nightwish nikdy nepropadla natolik, abych navštívila živý koncert a znala data narození a bydliště všech členů kapely, rozhodně doporučím jak starší, tak novější desky - každá má něco zvláštního do sebe. Dnes už je to klasika.

Publikováno 8.4.2009

Paramore: je to oranžové? je to pop?

Skupinu Paramore si zřejmě zafixujete hlavně díky jejich oranžovovlasé frontwoman, které je všude plno. Koncem minulého roku vyšlo jejich nové album, tudíž jich letos bylo pořád plno i ve všech televizích. Ale někdy si trochu toho popíku dát musíme; někteří tomu říkají i "pop punk". Je to lehčí, ale dobré.

Ta holka: Hayley Williams
Založeno: 2003
Země původu: USA
Žánr: pop/rock
Diskografie: All We Know Is Falling (2005), Riot! (2007), Brand New Eyes (2009)
Loved tracks: Hallelujah, Emergency, All I Wanted, The Only Exception, Decode, Crushcrushcrush
Web: www.paramore.net

Když jsem se v roce 2007 přestěhovala do nového podnájmu, měla jsem jenom postel, skříň a počítač. A zničehonic velký vlastní pokoj. A pak naštěstí i internet, i když můj počítač byl strašně stará křapka s minimálním diskovým prostorem a vybavením. Měla jsem v něm asi čtyři alba empétrojek, protože víc se tam nevešlo - a jedním z nich bylo i RIOT! od Paramore.

Tahle hudba mě zachránila, když jsem myslela, že mi z toho všeho bude už hrabat. Byla akční, optimistická, málo depresivní a hodně kytarová. V popředí stála krásná zrzavá ženská a celkově se při poslechu Paramore hodně dobře pracovalo na čemkoli. To bylo někdy v létě. O Paramore jsem netušila žádná fakta, protože jsem měla práci se všemi novinkami kolem svého webu o Evanescence. Ale pak Paramore vyhráli nějaké ceny a najednou byli všude. I v televizi (a to se na ni moc často nedívám). A na všech možných blogískách. Tenhle nástup slávy mě vždycky hrozně děsí, a tak jsem to radši nějakou dobu neposlouchala... tedy dokud jsem nepotkala Decode, což je skvělý song.

Ústřední postavou je zpěvačka Hayley Williams, kolem které skupina Paramore vznikla. Nejen že ta slečna má naprosto úžasné vlasy a energické vystupování, ale hlavně je velice mladá - je jí teprve něco málo nad dvacet. Ten největší humbuk kolem ní se tedy začal dít ještě v těžce pubertálním stadiu, nicméně vypadá to dobře - Hayley stále nebere drogy, neválí se po Los Angeles opilá atakdále. Už jen proto tuhle skupinu musím doporučit :) Pokud Paramore dosud neznáte, zařaďte si je do škatulky rock, punk nebo tzv. pop punk. Asi nejpodobnější jsou jim Flyleaf, zalíbit se můžou i rockovějším vyznavačům Avril Lavigne a kvůli odhodlanému projevu vokalistky je doporučím rozhodně i fanouškům Evanescence.

Mnou asi nejčastěji poslouchané RIOT! je druhým albovým počinem této americké skupiny - jejich debut se jmenoval "All We Know Is Falling" a vyšel v roce 2005. Poslední deska "Brand New Eyes" vyšla 29. září 2009. I když jsem si ji zatím pustila jen párkrát, líbila se mi a v televizi se skoro neustále prohání Hayley se žárovkou v klipu k "Ignorance", takže to bude asi dobré a lidi to chtějí. Jen směle do toho.
Publikováno 29.11.2009

Související článek u mě na blogu: Rudovlasé ženy

Peccatum: smyčce, chroptění, bzučení much...

Peccatum je avantgardní metalový projekt, který založil Ihsahn (ex-Emperor) spolu se svou ženou Ihriel. Ústředními tématy jejich tvorby byly již tradičně dekadence, rozklad a smrt. Skupina existovala 8 let, v roce 2006 byla její činnost oficiálně ukončena.

Ta holka: Ihriel (Heidi Solberg Tveitan)
Aktivita: 1998 - 2006
Země původu: Norsko
Žánr: avantgarde/experimental/progressive metal
Diskografie: Strangling from Within (1999), Amor Fati (2001), Lost in Reverie (2004)
Loved Tracks: Black Star, Veils of Blue, Parasite My Heart
Web: www.peccatum.com

Peccatum znamená latinsky hřích, provinění. A také avantgardní metalový projekt, který byl založen v Norsku v roce 1998. Zakládajícími členy byli zpěvačka Ihriel (celým jménem Heidi Solberg Tveitan), Ihsahn (zakládající člen blackmetalové legendy Emperor, celým jménem Vegard Sverre Tveitan) a Lord PZ (Pål Solberg, bratr Ihriel). Skupina vydala během následujících let tři dlouhohrající alba a dvě EP, přičemž poslední dvě desky již vydali Ihsahn a Ihriel pod svým vlastním labelem Mnemosyne Productions. 4. dubna 2006 se Peccatum oficiálně rozpadají, Ihsahn se dále věnuje své sólové tvorbě a Ihriel pokračuje ve svém projektu Star of Ash.

Pokud se pokusíme tento nestandardní hudební projekt zařadit, lze použít například označení jako "progressive metal", "avantgarde" anebo "experimental" na pomezí s black metalem - ale to je diskutabilní, protože blackmetalové prvky tam jen tak občas problesknou a to spíše v té ranější tvorbě. Po dvou předchozích nahrávkách, stále pevně postavených na metalových základech, vydali ovšem poměrně dost experimentální desku "Lost in Reverie". Toto album, které bylo vydáno v roce 2004, vzniklo již po odchodu Lorda PZ a manželé Tveitanovi na něm předkládají subtilní koláž nejrůznějších stylů s melancholickou, stísněnou atmosférou, která je od původního blackmetalového pojetí již na hony vzdálená.

Na tuhle desku jsem slyšela a četla různé názory, ale pokud se někomu zalíbí např. hudba Unexpect, Arcturus, Ulver, sólové album Ihsahna nebo již zmíněný projekt Star of Ash, mohl by ocenit i tuhle avantgardní lahůdku. Jde ovšem o hudbu prapodivnou, temnou a depresivní; prvky dekadence, gotiky, industrialu i klasiky se spolu propojují a tvoří trošku děsivou a výstřední hudební koláž. Pro vyznavače divných lahůdek je to ale to pravé. Protřepat, nemíchat.

Publikováno 10.4.2009

Republica: holek s červenými vlasy se drž

Republica je, nebo spíše byla britská pop-rocková skupina, která v roce 1996 rozvířila hitparády singlem "Ready To Go". Její zpěvačka je zřejmě první rudovlasá žena, která mě zaujala ve světě showbyznysu.

Ta holka: Saffron - Samantha Marie Sprackling
Aktivita: 1994 - 1998
Země původu: Anglie
Žánr: pop/rock
Diskografie: Republica (1996), Speed Ballads (1998)
Loved Tracks: Ready To Go, Drop Dead Gorgeous
Web: www.republica.com

V době, kdy jsem chodila na základku, to nebylo s hudbou nijak slavné. Devadesátá léta k nám přinesla vlasatou irskou mánii Kelly Family (hlavním hudebním idolem té doby byli blonďatí kucí Paddy a Angelo a pak ještě Nick Carter z Backstreet Boys, taktéž blonďatý a v barevném tričku s číslem). Být jakkoli výrazně barevný tehdy automaticky znamenalo stát se šílencem.

O nějakém rocku se nedalo mluvit, zejména proto, že hudební mantinely se neustále posunují a to, co bylo před lety považováno za tvrdou hudbu, se s dnešní tvrdou hudbou už nedá srovnat. Krom Lucie, RHCP a později HIM jsem moc vyloženě oblíbených kapel neměla a kapely s holkama v čele jaksi nebyly k dispozici, tudíž si docela jasně vybavuju, jak jsem poskočila, když jsem poprvé zaslechla skákací song "Ready To Go" s ženským vokálem a (relativně) ostrými kytarami.

Republica v čele s červenovlasou (ach, moje úchylka!) zpěvačkou Saffron v téhle době nemohla žádném případě fungovat jako klasická rocková formace dnešní doby - lesklé disko šatičky, botky na platformě a další vlivy devadesátých let nejsou ani trochu dárk, ale grunge styl s oškubanýma keckama typu Nirvana přišel až o pár let později a bohužel potom některé zpěvačky působily spíš jako chlapi. Saffron se svou velkou lesklou pusou ovšem působí dostatečně žensky a v době, kdy vyšel jejich první singl, způsobuje slušný rozruch jako "frontmanka" a spoluzakladatelka kapely.

Eponymní debutové album "Republica" vyšlo v roce 1996 a díky singlům "Ready To Go" a "Drop Dead Gorgeous" dosáhlo výrazného úspěchu v celosvětových hitparádách. Druhé album Speed Ballads (1998) už kolem sebe takový humbuk nerozvířilo a další nahrávky již skupina nevydala, ačkoliv oficiální ukončení činnosti nebylo nikdy oznámeno. Členové kapely Republica se v současnosti věnují vlastním projektům.
Publikováno 9.4.2009