Atrox: Šílenství a schizo metal? Ano, dám si!

Atrox jsou progressive metalová kapela původem z norského Trondheimu. Vznikli už v roce 1988, ale teprve v roce 1997 vydali své první album. Jejich tvorba má kořeny v death metalu, ale později se rozvíjela progresivním směrem. Nejvýraznějším prvkem byla bezesporu zpěvačka Monika Edvardsen - ta však později sestavu opustila. 

Ta holka: Monika Edvardsen (ve skupině působila do roku 2004)
Založeno: 1988
Země původu: Norsko
Žánr: avantgarde/progressive metal
Diskografie: Mesmerised (1997), Contentum (2000), Terrestrials (2002), Orgasm (2003), Binocular (2008)
Loved tracks: This Vigil, Burning Bridges, Methods of Survival, Flesh City, Secondhand Traumas
Web: www.atrox.no

Album norské avantgardně-metalové kapely Atrox se ke mně dostalo trochu nestandardní cestou. Bylo to díky jednomu člověku, kterého na last.fm zaujalo, jak se mi v poslední době plynule prolíná poslech metalu, elektroniky a gotiky. "Orgasm" mi doporučil s tím, že by se mi to mohlo líbit... V té chvíli jsem ještě vůbec netušila, že vokální složku na této desce obstarala majitelka jednoho z nejzajímavějších hlasů na metalové scéně. A že si naslintám do klávesnice, jakmile ji uslyším.

Monika Edvardsen je talentovaná norská zpěvačka. I když člověku při slově "Norsko" vytanou na mysli hlavně její severské kolegyně Vibeke Stene (Tristania) nebo Liv Kristine (Leaves' Eyes) a jejich andělské až operní hlasy, vokalistka Atrox spadá do trochu jiné kategorie. Její hlas má spíše jazzové zabarvení a připomíná například Anneke van Giersbergen (The Gathering), ovšem Monika si s vokály daleko více hraje, kňučí, kroutí s ním a bláznivě skáče z oktávy do oktávy. Dokonce i oficiální zdroje uvádějí, že 'Atrox rozhodně není gothic metalová kapela', aby nedošlo k omylu. Svůj hudební styl popisují jako schizo metal.

Deska mě chytila už na první poslech. Jelikož vím, jak je první dojem matoucí a nestabilní veličina, přistupuju ke každému prvnímu poslechu značně cynicky, abych dala nahrávce čas se rozležet v mé hlavě. Ale tady nebyla šance. Už první track "Methods of Survival" mě ale přinutil poskočit, neboť má brutálně našlápnuto a i přesto, že akčnost během přehrávání postupně poleví, posluchač má pořád nutkání pokyvovat hlavou do rytmu. Vrcholem alba je pro mě čtvrtý song "Burning Bridges", kde se střídá ženský a mužský vokál (Rune Folgerø) v obskurním dialogu, doprovázeny geniální basovou linkou.

"Orgasm" je vskutku schizoidní metalový materiál se vším všudy a ocení ho zejména příznivci disharmonických vyhrávek, zlých černých baskytar, elektronicky deformovaného metalu, experimentálních hudebních kliček atakdále. Recept na výrobu alba byl údajně následující: '250 g Meshuggah, 200 g The Gathering, 25 g atmosférických syntezátorů. Smíchat s čajovou lžičkou jazzových aranží a rytmů. Nakonec přidejte tolik fantazie a šílenství, kolik chcete.' Po vydání tohoto alba obdrželi Atrox ty nejlepší recenze v celé historii kapely.

Monika v roce 2004 kapelu opustila. Věnuje se svému druhému projektu Tactile Gemma. Atrox pokračují dále bez ní, další zpěvačku ale nehledají. Těžko hledat takovou, která by ji beze zbytku nahradila...

Publikováno 23.4.2009

Amesoeurs: zasněné francouzské černo v duši

Blackmetalová skupina z francouzského Avignonu vydala jedinou plnohodnotnou desku s názvem "Amesoeurs" v roce 2009. Krátce poté se skupina rozpadla. Podle posledních zpráv však plánují v prosinci 2010 reunion a nahrávání druhého alba.

Ta holka: Audrey Sylvain
Aktivita: 2004 – 2009, v roce 2010 oznámili reunion
Země původu: Francie
Žánr: black metal/post-punk/shoegaze
Diskografie: Ruines Humaines (EP, 2006), Amesoeurs (2009)
Loved tracks: Recruillement, Amesoeurs, Faiblesse Des Sens
Web: http://myspace.com/amesoeurs

Metalová kapela Amesoeurs [název je spojením dvou francouzských slov âme (duše, duševní) + sœurs (sestry), vyslovuje se ahm seur] se stala na metalové scéně během krátké doby velmi populární díky svému EP "Ruines Humaines". Introspektivní směsice black metalu a post-punku, který odkazuje například na legendární The Cure nebo i Depeche Mode, podle slov kapely odráží 'temnou stránku industriální éry a moderní civilizace'.

Vůdčí osobností Amesoeurs byl Neige (Alcest, ex-Mortifera), který v roce 2004 spolu s Audrey Sylvain a Fursym Teyssierem (Les Discrets) zformoval základní jádro kapely. Některé songy byly napsány téměř okamžitě poté, co kapela odehrála první koncert. Teyssier se ovšem krátce potom rozhodl odejít a jejich EP bylo nahráno až v dubnu 2005. Amesoeurs rozeslali nahrávku několika nahrávacím labelům, ale museli čekat další rok, než se dočkali odezvy. Jejich jediné plnohodnotné album s názvem "Amesoeurs" bylo vydáno až 10. března 2009 a pak kapela oficiálně oznámila svůj rozpad.

Narozdíl od minialba "Ruines Humaines", kde dominuje syrový black metal a post-punk je prvkem spíše doplňujícím, u "Amesoeurs" je stavebním kamenem černočerný rock a zmíněný blackmetalový kytarový řev je pouze naznačen, aby čas od času rozvířil klidnou melodickou hladinu. Atmosféra alba je temná, ale zasněná a obsahuje zajímavou retro příchuť. Jemným vokálem ji doplňuje zpěvačka Audrey Sylvain. Rozhodně se jedná o album netuctové a zvláštní. Škoda jen, že místo toho, aby jim bylo odrazovým můstkem pro další rozvoj, se stalo jejich epitafem.
Publikováno 5.7.2009, edit 3.11.2010

Poznámka: Při editaci tohoto článku jsem narazila na zmínku, že se Amesoeurs dali v roce 2010 opět dohromady a mají v plánu začít pracovat na novém albu. No to jsou aspoň pěkné zprávy, doufám, že to není fake :)

I:Scintilla: bude takhle vypadat pop budoucnosti?

I:Scintilla je industrial rocková skupina z amerického Chicaga. Vznikla v roce 2003 a členové začali okamžitě pracovat na svém prvním albu, které vydali vlastním nákladem o rok později. Po roce koncertování je objevil electro label Alfa-Matrix a ihned jim nabídl nahrávací smlouvu.

Ta holka: Brittany Bindrim
Založeno: 2003
Země původu: USA
Žánr: industrial rock/darkwave
Diskografie: The Approach (2004), Optics (2007)
Loved tracks: Cursive Eye, Scin, Silhouette, The Bells, Translate
Web: www.iscintilla.com

Vlastně ani pořádně nevím, jak bych vysvětlila svůj zájem o elektronické prvky v hudbě. Typická taneční hudba pro mě už dlouho žádné kouzlo nemá. Než ovšem klasický rock o dvou kytarách a jednom řevu, radši si vyberu ten s klávesami a samplovým podkreslením - a tak bychom se přes avantgardní metal a industrial/goth směry postupně dostali až sem, k I:Scintille. Industriální rocková hudba je vlastně taková dáárk diskotéka naruby :) Deformované kytary sotva rozeznáte, kromě všelijakých syntezátorových kliček jsou modifikovány i samotné hlasy zpěváků a všechno je obehnáno mohutným plotem výrazných beatů, které na vás vybafnou už od první minuty a jsou pro žánr typické.

Dance-rock, synthpop, industrial rock - takovými děsivými přívlastky je I:Scintilla označována; člověku to nic neřekne, ale já osobně jsem k této hudbě přišla skrze Emilii Autumn. Slovo "scintilla" v názvu skupiny znamená buď malé, sotva postřehnutelné množství - "stopa", anebo jiskra, malá třpytivá částečka.

Ve výsledku srovnání s některými černými kapelami v mém playlistu je I:Scintilla opravdu celkem světlá a jiskřivá hudební záležitost. Texty Brittany Bindrim jsou trochu temnějšího ražení - ztráta, spása, introspektivní šťourání se v myšlenkách a další podobná témata jsou nám už známa z metalových vod. Rozhodně tu však nenajdete laciný sex a popové holky s růžovými lízátky. Tahle hudba se dost špatně popisuje, z celého Girl Power je tomu nejblíž asi již řečená Emilie a také Lahannya. Doporučuji lidem, kteří se v poslechu hudby nebojí experimentovat.

Publikováno 23.4.2009

PanKix: svěží rock s elektronickým nádechem

Pražská rocková kapela PanKix působí na klubové scéně úspěšně již deset let. Sestava obsahuje housle, dvě kytary, baskytaru a bicí. Kapela je charakteristická svým relativně temným rockovým zvukem, zpestřeným elektrickými houslemi a energickým dívčím zpěvem. Má za sebou desítky koncertů v klubech po celé ČR, vystoupení na nejznámějších festivalech a úspěchy v několika soutěžích. 

Ty holky: Sany (zpěv), Máša (housle)
Založeno: 2000
Země původu: Česká Republika
Žánr: rock
Diskografie: Moment EP (2004), Touch Me (2008)
Loved tracks: Sedavá, Vinegar Doll, Never Leave, Štvarno
Web: http://www.pankix.cz/

Vydali množství demo nahrávek a několikapísňových propagačních minialb. Za debutové album je obecně považováno EP "Moment", který vydalo vydavatelství Popron Music. Album "Touch Me" je druhým oficiálním počinem v jejich diskografii.

Tvorba této skupiny je zařaditelná do rockové škatulky, podbarvené silnými elektronickými vlivy. Skladby jsou rozmanité a chytlavé, texty v češtině i angličtině. Angličtina je sice obvykle více melodická, ale česky zpívaný song "Sedavá" z minialba výrazně vyčnívá. Mezi ostrými stěnami kytar se navíc objevuje množství elektronických, houslových a klavírních prvků, které mě jako vyznavače gotického čehokoli pokaždé potěší, chicht. Remix první stopy, který se nachází v závěru alba, je také zábavný.

Je těžké tuto kapelu k něčemu přirovnat. V povědomí se mi vynořují logické české souvislosti, jako například Tata Bojs, Nierika, Endless, The Ecstasy of St. Theresa, Innocens (jistý gothic feeling), Gaia Messiah (song "Štvarno"), snad i Čechomor značně prohnaný počítačem... Rock s houslemi, který nespadá mezi folk, má u nás bohužel stále značně přivřené dveře. Stejně jako jakákoli originalita v populární tvorbě. Tak snad... snad nastane brzo nová doba!

Publikováno 5.7.2009

After Forever: it never dies, it's 'forever'!

After Forever bylo nizozemské metalové uskupení, založené v roce 1995. Původně se nazývali Apocalypse. Bývají zařazováni jako symfonický metal, v jejich hudbě jsou ale znatelné vlivy gothic, progressive, power i doom metalu a také klasické hudby. V roce 2009 bohužel ukončili svou činnost.

After Forever - Raismes Fest, 2007

Ta holka: Floor Jansen
Aktivita: 1995 - 2009
Země původu: Holandsko
Žánr: symphonic/gothic metal
Diskografie: Prison of Desire (2000), Decipher (2001), Invisible Circles (2004), Remagine (2005), After Forever (2007)
Loved Tracks: Between Love and Fire, Emphasis, Evoke
Web: http://www.afterforever.com

I když je můj žánrový rozsah někdy až nechutně široký (zejména v poslední době, kdy si ujíždím na triphopu, death metalu a elektronice), ke gothic metalovým šuplíkům se pravidelně vracím. After Forever patří mezi melodické záležitosti, využívající klasický postup kráska a zvíře - tedy zpěv křehké ženy a chropot pána temnot coby maximálně kontrastní prvky. Kapela pochází z Holandska, stejně jako např. moji oblíbení Within Temptation. Už nevím, kde jsem k nim přesně přišla, dorazili ke mně v návalu female-fronted metalu, který se od určité doby na můj disk jaksi vnucuje sám.

After Forever jsou řazeni hudebně zhruba někam mezi kapely jako Epica (kterou v roce 2002 založil právě jeden z původních členů After Forever - Mark Jansen), Sirenia, Xandria, Delain nebo Tristania (která je podle mě ale zase trošku jinde, i když atributy gothic metalu hojně užívá). Skupinu reprezentuje především pěkná hnědovlasá vokalistka Floor Jansen, takže nečekejte žádné divné (červené, modré, zelené) barvy vlasů, tohle je normální hezká ženská. Vtipné je jen to, jak je ve srovnání s muži v kapele vysoká a má "namakané" tělo, takže na festivalech občas fanoušky šokuje svým mocným bicepsem.

Mezi nejzajímavější alba řadím určitě "Invisible Circles" (2004) nebo také "Decipher" (2003..  v tom roce 2003 vážně vycházely samé dobré věci! např. album Fallen - pozn. aut.). Bohužel, poslední studiovka kapely pochází z roku 2007 (album je eponymní, tedy pouze pod názvem After Forever) a 5. února 2009 skupina oficiálně oznámila, že po 15 letech ukončuje svou činnost. Floor se nyní realizuje v nové metalové skupině ReVamp.

Publikováno 26.3.2009

Alanis Morisette: je to ironické, nemyslíte?

Alanis Morisette je kanadská zpěvačka, skladatelka a příležitostná herečka, která má na kontě už sedm Grammy Awards. Ohromně se proslavila v době, kdy se v médiích objevovalo zpěvaček jako šafránu. Je oficiálně uváděna jako nejlépe prodávaná ženská interpretka na světě.

Ta holka: Alanis Nadine Morissette
Debut: 1995
Země původu: Kanada/USA
Žánr: pop/alternative rock
Diskografie: Alanis (1991), Now Is The Time (1992), Jagged Little Pill (1995), Supposed Former Infatuation Junkie (1998), Under Rug Swept (2002), So-Called Chaos (2004), Flavors of Entanglement (2008)
Loved tracks: You Oughta Know, You Learn, Head Over Feet, Ironic, Mary Jane
Web: http://www.alanismorissette.com/

Debutové album Alanis Morisette "Jagged Little Pill" vyšlo v roce 1995 a stalo se jedním z nejúspěšnějších alb na světě - od té doby se ho prodalo už asi třicet milionů kopií. I když její singl "Ironic" znám už od doby, kdy běžel v Esu, s jejím albem jsem se setkala až někdy kolem roku 2003. Dost mě to tehdy zaujalo, dlouhou dobu jsem téměř neposlouchala nic jiného. Ale taky jsem se vlastně nikdy po žádné další její hudbě nesháněla. I tady asi působí mezi vším tím alternativním divnometalem jako něco vyčnívajícího, popově-folkového, s trávou, kytičkami a tak... Rozhodně je to ale schopná zpěvačka a její práce si vážím. A člověka občas takové divné nálady chytí a pak dostane chuť i na klidnější měkce rockovou záležitost. Asi stárnu.

Co je na jejích písničkách hodně zajímavé, jsou texty. Někdy to působí, jako by se snažila nacpat neuvěřitelné množství slabik do krátkého časového intervalu; místo dramatických andělských vokálů čekejte spíš takové povídání, střídané s energičtějšími pasážemi. Toto její album bylo označeno jako jeden z nejvýznamnějších hudebních počinů 90. let a o deset let později nahráno znovu v akustické podobě. Alanis je ovšem stále hudebně činná, v roce 2007 vydala zatím poslední desku "Flavors of Entanglement", v poslední době se také aktivně zasazuje o ochranu životního prostředí. A i když se zde nejedná o osůbku, která by byla schopná si všechen materiál sama napsat, složit, nazpívat, nahrát a prohnat počítačem (na to má po ruce chlapa, producenta Glena Ballarda), i tak její hudba stojí za zmínku.

Publikováno 25.4.2009

Avril Lavigne: princezně to víc slušelo naštvané

Avril strávila podstatnou část svého dětství v malém městečku Napanee. Její první zkušeností bylo nahrávání country songů s místními amatérskými producenty. V patnácti ovšem vyhrála šanci zazpívat si na pódiu se Shaniou Twain. Tehdy jí došlo, co chce vlastně dělat.

Ta holka: Avril Ramona Lavigne Whibley
Debut: 2002
Země původu: Kanada/USA
Žánr: pop/rock
Diskografie: Let Go (2002), Under My Skin (2004), The Best Damn Thing (2007)
Loved tracks: Losing Grip, Take Me Away, Unwanted, Naked, Slipped Away
Web: www.avrillavigne.com

Avril Lavigne prezentuje typický pop pro holky, zabalený do líbivé růžové kraječky. To, že je "punk", jsme Avrilce nevěřili ani na začátku, natož teď, když jezdí turné se skupinou osmi růžově oblečených tanečníků. Ať už je to ale zabalené do čehokoliv slaďoučkého, jedno se její muzice upřít nedá - pořád jde o promyšlený a zajímavý pop. První deska "Let Go" byla docela nekomplikovaná, i když pár srdcových kousků na ní mám, třeba "Unwanted". Ale to se vykrystalizovalo až časem - v době, kdy debutovala, mě to ještě moc nebralo, protože tehdy jsem myslím zrovna potkala Nightwish.

To, co mě teprve zaujalo, byla její druhá studiová placka "Under My Skin", která je zřejmě dodnes moje nejoblíbenější. Avril později vysvětlovala, že materiály na tuto desku psala v době, kdy nebyla úplně psychicky v pohodě; podle některých zdrojů se tedy jedná o desku temnou a černou, bla bla... Jak mnozí víme, deprese zkombinované s tvořivostí dokáží plodit skvělé věci, a pokud dělá Avril v radostné náladě věci jako na posledním CD "The Best Damn Thing" (přibylo růžové kraječky a ubylo zdravé nasranosti), tak osobně zůstanu radši u starší tvorby.

Zas tak hrozné to není, moje mladší sestra považuje poslední alba za povedenou záležitost a musím uznat, že tak dobře akční DVD záznam koncertního turné jako u Avril se mi už nějakou dobu nedostal do ruky (update: teď ale všem doporučuju úžasné DVD Within Temptation!). Poslední CD si ovšem nějak nepouštím. Ne, že by to bylo vyloženě špatné. Ale asi je tam moc růžové nebo co.

Co ovšem musím Avril vždy pochválit, je - kromě promyšleného businesss modelu - její módní styl, zaštítěný značkou Abbey Dawn. Málokterá hvězda má tak do detailu sladěné a přitom zábavné hadříčky a celkovou image od make-upu až po grafiku. I kdyby šla její hudba do háje, vizuálně si slečna Lavigne drží stále vysoký standard, včetně růžového pruhu ve vlasech. Ten je tak správně provokativní, že to beru i s ním.

Publikováno 15.3.2009

Björk: kreativní severská psychedelie

Björk je islandská zpěvačka, skladatelka, producentka a občasná herečka, jejíž práce v současnosti zahrnuje šest sólových alb a dva filmové soundtracky. Je známá díky svému typickému sopránovému vokálu, netradičním kostýmům a různorodému hudebnímu stylu, který zahrnuje vlivy mnoha žánrů - rocku, industrialu, ambientu, popu, klasiky, trip hopu i folku.

Ta holka: Björk Gudmundsdóttir
Debut: 1993
Země původu: Island
Žánr: electronic/ambient/alternative/triphop
Diskografie: Debut (1993), Post (1995), Homogenic (1997), Vespertine (2001), Medúlla (2004), Volta (2007)
Loved Tracks: It's Not Up To You, Hidden Place, Undo, Hyperballad, All Is Full Of Love, ...
Web: http://bjork.com

Islandská tvůrkyně nejspíš patří mezi nejstarší interpretky mého seznamu - ročník 1965. Narodila se ve vizionářském znamení Vodnáře, stejně jako já (a třeba také můj loňský objev, zpěvačka Kerli), což mě taky dokáže zaujmout, ale stejně si myslím, že to není osudové znamení :) Díky tomu, kolik let už Björk na hudební scéně působí, se dá dnes říct, že její jméno je v podstatě profláklá věc. Podstatně menší část lidí už její hudbu chápe či vyhledává.

Je složité její hudební směr popsat, setkala jsem se např. s popisky alternative, avantgarde (což jsou ale popisky vyskytující se třeba i u divnějších druhů metalu, jako třeba u temných Peccatum), chillout (výraz spojovaný spíše s taneční/elektronickou scénou), triphop či psychedelic (to je IMHO ještě něco jiného, ale zní to asi nejlíp). Hudebně je zasazována např. mezi Portishead, Goldfrapp, múm a Sigur Rós, čímž se škatulka psychedelic potvrzuje. To, čím mě její hudba ale zasáhla, je především geniální kreativita, s jakou Björk k tvorbě přistupuje. Během posledních let se stávám na různé elektronické detaily v hudbě až úchylná a v této hudbě jich rozhodně není málo.

Vybavuju si, že Amy Lee kdysi o této své nejoblíbenější umělkyni prohlásila, že je "Mozartem naší doby" a že by každý měl její hudbu vyzkoušet. "Utíkejte do obchodu a kupte si Post, Homogenic nebo Vespertine - její hudba je neobyčejná," řekla doslova. Osobně bych toto nedoporučila zatvrzelým metalistům nebo lidem, kterým cokoli mimo pop připadne divné, ale pokud máte rádi psychedelické elektronické kličky a procítěný divnozpěv, jděte do ní. Mně se to líbí, opravdu moc.

Publikováno 26.3.2009

Elis: gotika podkreslená osobní tragédií

Elis je gothicmetalová skupina z Lichtenštejnska, kterou založili Sabine Dünser a Pete Streit v roce 2003. Hlavním tématem jejich písní jsou například životní zkušenosti, dětství a smrt. Ta před čtyřmi lety kapelu téměř ochromila, když jejich zpěvačka náhle zemřela.

Ta holka: Sabine Dünser (27.6.1977 - 8.7.2006) / Sandra Schleret (od r. 2007)
Založeno: 2000 (původní název Erben der Schöpfung)
Země původu: Lichtenštejnsko
Žánr: symphonic/gothic metal
Diskografie: God's Silence, Devil's Temptation (2003), Dark Clouds in a Perfect Sky (2004), Griefshire (2006), Catharsis (2009)
Loved Track: Ballade
Web: http://www.elis.li/

Smrt hudebníka dokáže jeho kapele přišít už navěky nálepku "legendární" - ale málokdy se kapela ještě zvedne z prachu. Podívejte se třeba na Kurtovu Nirvanu, The Doors Jima Morrisona... Elis do tohoto okruhu také patří. Oni se ale o obnovu pokusili.

Lichtenštejnská formace začala svou kariéru pod jménem Erben der Schöpfung (Dědicové Tvorby) a už v roce 2001 byli po živém vystoupení na Wave Gotik Festival v tisku označeni jako Objev roku. Album "Dark Clouds in a Perfect Sky" vyšlo jako jejich druhá deska (už pod názvem Elis) v říjnu 2004. Album se nese v duchu a zákonitostech vcelku typického gothic metalu s anglickými a německými texty. Na první poslech jsem se ale zamilovala do posledního tracku "Ballade". Tato skladba mi svou celkovou náladou připadá jako taková "My Immortal" na jinak tvrdém a energickém albu. Je dojemná ještě předtím, než si přeložíte německý text. A ještě předtím, než se dozvíme konec příběhu.

Po vydání úspěšného alba "Dark Clouds..." následovala řada koncertních šňůr. Vydání třetí desky Elis - "Griefshire" - bylo naplánováno na konec roku 2006. Kapela chtěla nejprve dokončit turné s Leaves' Eyes a Atrocity. Bohužel, 8.7.2006 Sabine náhle zemřela na krvácení do mozku. Údajně ji to zachvátilo přímo ve studiu a při převozu do nemocnice zemřela. Bylo jí 29 let. Album "Griefshire" bylo vydáno na její památku.

Kapela oznámila, že hodlají pokračovat s novou zpěvačkou Sandrou Schleret. Muselo to být ale mnohem těžší než například nedávné personální změny v sestavě Nightwish. V roce 2009 vydali nové album s názvem "Catharsis". Následuje dlouhá řada koncertů. Elis tímto vstává z popela, stejně jako bájný fénix...
Publikováno 8.4.2009

Emilie Autumn: nejsem oběť, jsem umělkyně

Dead is the new alive, hlásá rudovlasá žena, přeštípnutá korzetem v pase. Od čtyř let hraje na housle, má klasické hudební vzdělání, ale spolupráce s Courtney Love jí rychle vynesla pozornost i v populární hudbě. Svůj hudební styl popisuje jako "psychotickou burlesku" a "victorian industrial".

Ta holka: Emilie Autumn
Debut: 2002
Země původu: USA
Žánr: industrial/gothic/experimental/dark cabaret
Diskografie: Enchant (2002), Opheliac (2006), Laced/Unlaced (2007), Fight Like a Girl (2012)
Loved tracks: Ever, Opheliac, Swallow, Dominant, 306, Unlaced, Time for Tea, Take The Pill
Web: http://www.emilieautumn.com

Vybavuju si to docela jasně. Nejprve jsem narazila na fotky krásné rudovlasé holky v bílém korzetu, a protože jsem na tuhle barvu vlasů opravdu úchylná, vyhledávala jsem, co je to vlastně zač. No, napřed jsem se její hudby docela lekla. Asi proto, že jsem jako první slyšela song "Liar", který je dost agresivní a doteď ho moc nemusím [update: postupem času jsem se dostala hlouběji do její tvorby a toto už dávno neplatí]. Samozřejmě jsem si ale našla jiné kousky, které s radostí doporučím.

Občas mě trošku zaráží, že na fotky této kalifornské umělkyně narážím zhusta hlavně na všemožných emo blogískách - budiž jim hřbitov lehký. Já vím, ty děti za to nemůžou, ve třinácti je to navíc děsně přitažlivé. Jen prostě nemám ráda davové záležitosti. Hudba Emilie Autumn podle mně totiž vůbec emo není, i když si utrpení a krev bere ta dívčina do pusy často (má osobní zkušenost s potratem, bipolární psychózou a pokusem o sebevraždu). Po hudební stránce spadá její tvorba do elektronické/industriální škatule, a to spíše do směru dark electro než gothic v tom smyslu, jaký známe u rocku a metalu. Zahlédla jsem také pěkné označení dark cabaret a její vlastní nálepku victorian industrial - touha tvořit nové hudební šuplíky je nekonečná.

Po stránce elektronické je ale tvorba Emilie Autumn plná nesmírně zajímavých detailů. Také vás zaujme, co všechno provádí při zpěvu s hlasem - od frenetického řevu až po nasraný chropot. I použití violy a orchestrálních prvků je v populární hudbě rozhodně originální. Instrumentální song "Dominant" mě položil na lopatky - podle mě jde o jeden z nejlepších tracků na albu Opheliac, tzv. highlight. Celkově mě nejvíc zaujaly její instrumentální kousky. Texty ovšem také stojí za zmínku!

Nutno ale poznamenat, že pokud nadšení z elektroniky zkombinované s klasikou příliš nesdílíte a dárk interpreti vás děsí, nejspíš u vás s Emilkou Podzimovou nepochodím. Chce to i specifickou náladu. Elektronika zkombinovaná s klasikou je velmi přitažlivý, ale ne úplně jednoduchý koktejl.

EDIT: viděla jsem ji naživo ve Vídni a bylo to boží.

Publikováno 27.3.2009

Epica: žena s ohněm ve vlasech

Skupinu Epica znám v podstatě už od roku 2003, kdy se v různých Bravíčkách začaly objevovat první zajímavé gothic metalové projekty (veřejnost tehdy objevila úplně novou hudební oblast). Teprve nedávno jsem je začala pořádně poslouchat a konečně jsem řekla: wow!

Ta holka: Simone Simons
Založeno: 2003
Země původu: Holandsko
Žánr: symphonic metal
Diskografie: The Phantom Agony (2003), Consign To Oblivion (2005), The Divine Conspiracy (2006), Design Your Universe (2009), Requiem For The Indifferent (2012)
Loved Tracks: Replica, The Obssessive Devotion, Illusive Consensus, Run For A Fall, Serenade Of Self-Destruction
Web: www.epica.nl

Podstatná část populace vnímá a zapamatovává si věci především pomocí vizuálních vjemů. Tudíž je omluvitelné, že skupinu Epica jsem před mnoha lety  zaznamenala právě díky jejich krásné zrzavé frontmance Simone Simons kdesi v diskusním fóru "Fotky zrzavých žen" na Hofylandu. Skutečně to takhle funguje - hned si spojíte souvislosti: ejhle, moc pěkná ohňovlasá zpěvačka, zajímavé, to si musím poslechnout. Zkuste otestovat, jestli nemáte v okolí nějakou hezkou zrzavou slečnu, která má ráda Epicu, možná se takhle dají i balit ženy.

Samozřejmě tu nemáme jen zpěvačku, ale celou kapelu. Zařadit Epicu do správného šuplíku není jednoduché - údajně se jedná o symfonický metal s operním zpěvem a vlivy gothic, power a progressive metalu. Osobně bych to střelila například někam mezi After Forever a Sireniu; viděla jsem i "super similarity to Within Temptation", ale Epica z tohoto srovnání nejspíš vyjde jako ten tvrdší kousek. Se zmíněnými After Forever má Epica společného člena kapely - Mark Jansen tam působil do roku 2002, následně odešel a byla založena Epica. Mark v písních obstarává growling podle tradičního vzoru kráska a zvíře.

 A které album doporučit? Zajímavé je například "Consign To Oblivion" . Album je ovlivněno mayskou civilizací a bylo podle některých zdrojů komponováno na bázi filmové hudby - hlavní inspirací byli údajně skladatelé Hans Zimmer a Danny Elfman. O dva roky později vyšlo "The Divine Conspiracy", což je taky velice povedená záležitost. Simone tam moc pěkně a vášnivě chroptí a některé songy mají vyloženě hitové ambice. Fanoušci by taky neměli přehlédnout vynikající kompilaci "We Will Take You With Us" (DVD, 2004).

Poslední album "Requiem For The Indifferent" (2012) vyšlo nedávno a musím říct, že se jim opravdu povedlo. Narozdíl od předchozí desky "Design Your Universe" (2009), k níž jsem cestu hledala déle, jsem téhle propadla skoro hned. Zvláště brutální instrumentálka Serenade Of Self-Destruction mi vyrazila oči z důlků. Dobře, kucí!

Publikováno 8.4.2009, edit 23.3.2012

Flowing Tears: o černých křídlech smrtelníků

Tato německá gothicmetalová skupina existuje už docela dlouho a na svém kontě má šest desek, ale přesto se o nich obecně moc neví. Zpěvačka však oznámila, že příští rok mají v plánu pracovat na dalším albu, takže se ještě uvidí.

Ta holka: Helen Vogt
Založeno: 1994 (původní název Flowing Tears & Withered Flowers)
Země původu: Německo
Žánr: gothic metal/gothic rock
Diskografie: Swansongs (1996), Joy Parade (1998), Jade (2000), Serpentine (2002), Razorbliss (2004), Thy Kingdom Gone (2008)
Loved Tracks: Unspoken, Razorbliss, Maladine, Arion, Kismet, Miss Fortune
Web: www.flowingtears.de

Německá metalová kapela, zařaditelná mezi jména Nemesea, Elis či Sirenia, vznikla v roce 1994. Pod tehdejším předlouhým názvem Flowing Tears & Withered Flowers (Tekoucí slzy a seschlé květiny) vyprodukovali dvě nahrávky, "Swansongs" a "Joy Parade". Gothic metal s klasickou kombinací mužských a ženských vokálů na prvních deskách spadal do dosti depresivní oblasti. Následovalo album "Jade" a po dvou letech další, "Serpentine", již pod zkráceným názvem kapely Flowing Tears. Po vydání "Serpentine" se ovšem skupina musela rozloučit se svou tehdejší zpěvačkou Stefanie Duchêne, která otěhotněla a její představa budoucnosti se již s vysokými cíli kapely neshodovala. Tehdy získali novou vokalistku Helen Vogt, která v sestavě působí dodnes.

Skupina ani s novou zpěvačkou se zajímavě hlubokým hlasem nijak výrazně nezměnila svůj sound, i když poslední nahrávky jsou výrazně lehčí a měkčí než původní temnogotická EP z devadesátých let. V roce 2004 bylo vydáno v pořadí páté studiové album "Razorbliss", kde se jejich pojetí gothic metalu již prolíná s gothic rockem - zjednodušeným hudebním směrem, který je patrný například v novější a méně černé tvorbě holandských Within Temptation a italských Lacuna Coil. Nemohu neupozornit na velice podobný projekt s gotickou příchutí, který naznačuje, kam by se mohli Flowing Tears dostat, kdyby "nevyměkli" tak, jak se jim během posledních let stalo. Skupina Arjena Lucassena Stream Of Passion se s albem "Embrace The Storm" pohybuje v podobných "gotických" vodách s nadhledem a kvalitou, která Flowing Tears v některých ohledech schází.

I když předchozí odstavec přiznal skupině Flowing Tears v naší neoficiální Girl Power Competition pouze tři hvězdičky z dostupných pěti, stále se jedná o příjemnou, propracovanou hudbu vhodnou k poslechu či jako podklad k jakékoli práci. Úspěšná kariéra těchto hudebníků je ovšem - podobně jako u Elis - opředena osobní tragédií. Sedm měsíců po vydání "Razorbliss" (20. října 2004) zahynuli při autonehodě dva členové, Björn Lorson a Cristian Zimmer. Nový materiál ohlásila kapela až přesně čtyři roky po nehodě - 20.října 2008. Poslední deska nese název "Thy Kingdom Gone". Poslouchám ji poprvé teprve při psaní tohoto textu a zanechává ve mně velmi zajímavý a pozitivní dojem. Myslím, že za tracky "Kismet" a "Miss Fortune" půl hvězdy ještě přihodím.

Publikováno 25.4.2009

Flyleaf: křehké děvče, co umí pořádně zařvat

"Flyleaf je čistý list na začátku knihy," vysvětluje zpěvačka Lacey Mosley. "Je to místo pro věnování, kam píšete vzkaz pro člověka, kterému knihu dáváte. A takové jsou i naše písně - osobní zprávy, které poskytnou ještě pár okamžiků prázdnoty, než příběh začne."

Ta holka: Lacey Nicole Mosley
Založeno: 2000
Země původu: USA
Žánr: rock/hard rock/alternative
Diskografie: Flyleaf (2005), Memento Mori (2009)
Loved tracks: All Around Me, I'm So Sick, There For You, Sorrow, What's This? (Nightmare Revisited)
Web: www.flyleafmusic.com

Flyleaf je jednou z mnoha kapel, které jsem poznala díky Evanescence. Tyhle dvě kapely spolu totiž před pár lety (v rámci The Open Door Tour) jely festivalové turné Family Values. Dokonce jsem viděla nějaké fotky, kde Amy a Lacey sedí na pódiu a baví se spolu. Nicméně když zapřemýšlíme, kam Flyleaf hudebně zařadit, zas tak hned vedle Evanescence bych to nedávala. Částečně podobný rockový základ mají například Guano Apes, Paramore, Seether a Chevelle (ti taky mimochodem někde předskakovali Evanescence, svět je malej).

To, co dělá podle mého názoru z Flyleaf docela raritu, je postavička jejich zpěvačky (je fakt malinká). Tedy ne, jak vypadá - i když vypadá trošku zvláštně, má velkou pusu, strašně moc vlasů a píše si poznámky na ruku (jako já!). Hlavně kvůli jejímu hlasu. Slyšela jsem "I'm So Sick" naživo a ta holka chroptí tak, že by jí mohl kdejaký urostlý deathmetalista závidět. V jiných pasážích tím hlasem naříká, lká, kníká a fňuká. Působí to velmi emocionálně a kreativně.

Jejich hudba samotná je nejčastěji řazena pod hard rock a nedejbože i pop punk (to je podle mě spolu s gothic pop to nejzprasenější označení, co kdy vzniklo). Skupina samotná tvrdí, že jsou hudebně ovlivnění kapelami jako Rage Against the Machine, Foo Fighters, Incubus, The Smashing Pumpkins a Nirvana.

Svět naštěstí už kousek pokročil a tak "být ovlivněn Nirvanou" pro holku neznamená chodit jen v roztrhaných džínách a keckách, mít mastné vlasy a tvářit se jako největší drsňák. Lacey je vizuálně velmi dobře zapamatovatelná, má velké oči a nestydí se vzít si sukýnku, tudíž má další plusové body (nevím proč, ale tvrdá hudba s holkou v šatech je díky tomu kontrastu mnohem zajímavější). Všichni členové skupiny jsou křesťanského vyznání a je to poznat i v textech songů. Zpěvačka Lacey na tom ale nechce nijak stavět - Flyleaf nejsou "křesťanská kapela" (to mi taky něco připomíná). Jí samotné ale víra v Boha údajně pomohla ve chvíli, kdy nevěděla, co se životem a přemýšlela o sebevraždě.

Publikováno 9.4.2009

Guano Apes: moc pěkné a nejen v šarlatu

Rok 2008 byl pro mě s trochou nadsázky rokem Guano Apes. Zabouchla jsem se totiž do songu "Pretty In Scarlet" a už to jelo. Dodnes je najdete v první dvacítce v mých last.fm statistikách. I takhle může vypadat jedno z mnoha pojetí alternative rocku, grunge a crossoveru.

Ta holka: Sandra Nasic
Aktivita: 1994-2005, v roce 2009 oznámili reunion
Země původu: Německo
Žánr: crossover/rock/alternative
Diskografie: Proud Like a God (1997), Don't Give Me Names (2000), Walking on a Thin Line (2003), Planet of the Apes (best of, 2004)
Loved tracks: Pretty in Scarlet, Doedel Up, I Want It, Quietly, Open Your Eyes, You Can't Stop Me, ...
Web: www.guanoapes.org

Crossoverový kvartet z německého Göttingenu působil v letech 1994 - 2005 a jeho tváří se stala především temperamentní chorvatská vokalistka Sandra Nasic. Skupina nahrála za vlastní prostředky tři dema, nicméně jejich skutečná kariéra začala až v roce 1996, kdy vyhráli soutěž pro nezávislé mladé kapely Local Hero. Peněžitou výhru tehdy použili na nahrávání svého prvního hitu "Open Your Eyes" a natočení videoklipu. První singl byl brzy následován debutovým albem "Proud Like A God".

V roce 2000 nahráli album "Don't Give Me Names" a o tři roky později "Walking On A Thin Line". Po této desce následovalo velmi dlouhé koncertní turné, po kterém si skupina chtěla dát na nějaký čas pauzu. Vyšlo ještě best-of "Planet Of The Apes". V únoru 2005 byl ale oznámen oficiální konec Guano Apes a skupina uspořádala pouze rozlučkové turné. Zpěvačka Sandra Nasic poté vydala svoje sólové album "The Signal" (2007).

Hudba německých opic se může líbit například fanouškům KoRn, Staind, Die Happy nebo Exilie a všem, kdo mají rádi rock s tvrdším dámským vokálem. V roce 2009 se dala kapela znovu dohromady a zahrála na několika festivalech. Po skončení turné oficiálně oznámili, že se vracejí do studia a plánují vydání nového alba "někdy v roce 2010". Uvidíme, jestli to ještě stihnou :)

Publikováno 5.5.2009, edit 2.11.2010

Kerli: rozevlátá víla z tajuplného Estonska

Kerli se opravdu chtěla stát profesionální zpěvačkou. Dva roky žila ve Stockholmu, kde spolupracovala s několika hudebními producenty, ale kvůli nedostatku financí bydlela v opuštěném domě a jedla tři měsíce jen rýži. Jakmile dovršila 18 let, odstěhovala se do Los Angeles, kde ji naštěstí objevil lovec talentů L.A. Reid.

Ta holka: Kerli Kõiv
Debut: 2008
Země původu: Estonsko
Žánr: pop/rock/alternative
Diskografie: Kerli EP (2007), Love is Dead (2008)
Loved tracks: All The Way, Creepshow, Heal, Walking on Air, Creationist, Love is Dead
Website: www.kerlimusic.com

Estonská zpěvačka byla v českých časopisech označena jako "rozevlátá víla" a i když normálně přehnané výkřiky našich médií nemůžu vystát, tentokrát mě zaujaly a dokonce s nimi souhlasím. Debut téhle slečny pro mě byl jedním z nejzajímavějších objevů roku 2009 (a to i když pominu Eluveitie a desku "Slania", která mě v době, kdy vyšla, totálně minula, aby se pak vrátila s razancí dobře nakopnutého bumerangu a zasáhla můj mp3 přehrávač vlnou vskutku nevídanou.. a to na tenhle pagan metal normálně vůbec nejsem, aaargh.)

A nějaké info. Při snaze najít cosi o téhle skoro bělovlasé slečně, která má mimochodem narozeniny pět dní po mně (ne, to není žádné znamení), jsem zjistila, překvapivě, že na českém netu nic není. Jako vždy. Pokud něco chceme, musíme si to přeložit a napsat sami.

Album "Love is Dead" u nás vyšlo hlavně díky tomu, že Kerli byla původně oznámena jako předskokanka během pražského koncertu The Rasmus v únoru 2009. Nakonec se to nějak pokazilo či co a elektropopová panenka k nám vůbec nedorazila. Ale to CD nám zůstalo. Na první pohled připomíná nějaký emo výplach, ještě že to tak není.

Kerli má zajímavou barvu hlasu, v některých polohách připomíná Björk (kterou uvádí také jako jednu ze svých uměleckých vlivů). Její kreativní vize přesáhla zpěv a texty; navrhla i vizuální stránku alba a náměty na hudební videa, kde oživila křehký svět snů a panenek v kombinaci s velmi pravdivými texty ("Víš, že můžeš rozžhavit celý svět, pokud budeš dost silná na to, abys opustila své pochyby?" - Walking on Air). A kromě vět o lásce si střílí také i z "omezené" Ameriky v osmém tracku ("Pocházím z tajuplné země Estonsko, nikdo neví, kde to je!" - Creepshow).

Tahle propracovaná deska mě držela zhruba měsíc v kuse. A ještě dnes se k ní občas vrátím. Jedná se stále ještě o pop, to ano. Ale je to pop natolik kreativně a zajímavě pojatý, že by mohla lecjaká blonďatá interpretka závidět. [S komentáři o Lady Gaga si nechte zajít chuť, ta mě ani zdaleka tolik nezaujala.]
Publikováno 29.11.2009.

Leaves' Eyes: vyprávění o severských mýtech

Leaves' Eyes je hudební projekt, který v roce 2003 založil Alexander Krull s členy kapely Atrocity a se svou ženou Liv Kristine. Na kontě mají tři řadová alba a na rok 2011 je ohlášeno čtvrté.

Ta holka: Liv Kristine
Založeno: 2003
Země původu: Německo/Norsko
Žánr: symphonic/gothic/folk metal
Diskografie: Lovelorn (2004), Vinland Saga (2005), Njord (2009)
Loved Tracks: Farewell Proud Men, Norwegian Lovesong, For Amelie, Leaves' Eyes, Amhran (Song of the winds), Viking's Word
Web: www.leaveseyes.de

Hudba Leaves' Eyes bývá popisována jako atmosférický symfonický metal s folkovými a gothic prvky. Skupina vznikla v roce 2003 krátce předtím, než blonďatá zpěvačka opustila Theatre of Tragedy. Leaves' Eyes založil její manžel Alexander Krull (ach, to je on, co má tak dlouhé vlasy!), který ji v některých pasážích doprovází svým deathovým chraplákem, ale dominantním členem kapely je v každém případě tahle norská "ďáblice se zlatem v hrdle". Její typický hlas je nezaměnitelný.

Do rukou se mi dostala postupně tři alba (krom tří řadovek vydali také dvě EP) a faktem je, že hudební styl je na všech plackách v podstatě podobný. Kapela nijak zvlášť zvukově neexperimentuje a Liv se se svým hlasem drží osvědčených postupů. Je to ale velice příjemné na poslech. Nenapadá mě žádný jiný metalový projekt, kde by se vyskytovala tak křehká a romantická atmosféra jako v některých skladbách Leaves' Eyes. Oslava krásné a čisté přírody, zasněný opar hrdé vikingské minulosti, vznášející se nad norským pobřežím a to vše zahaleno do jemných melodických linií.

Následující problematika je mi velmi povědomá a nejspíš se jí už dotkl každý, kdo se snažil v nějaké diskusi zaštítit svým tělem kapelu, hrající na pomezí jemnějších žánrů a metalu: Leaves' Eyes jsou v některých ohledech velmi křehkou až popovou záležitostí. Akustická kytara, klavír a andělský hlas zpěvačky tvoří dohromady sladkou kompozici s konzistencí rozpuštěného včelího medu. Ovšem pak přijde razantní nástup kytar... ne, ani metalové prvky nelze úplně podcenit.

Přesto bych Leaves' Eyes zařadila spíše do těch jemnějších vod dnes již přecpaného gothicmetalového moře. Se starší tvorbou Theatre of Tragedy, která patří dnes již mezi klasická alba žánru, tohle nejspíš nelze srovnávat - Leaves' Eyes jsou mnohem více "holčičí", křehká, něžná hudba opředená bájemi a mýty o bojovnících a vílách. Díky metalovým kořenům Liv Kristine je ale tato kapela mezi vyznavači tvrdší "kovové" hudby dlouhodobě mnohem lépe přijímaná, než například Evanescence.

Publikováno 2.5.2009

Nightwish: klasika žánru dosud nezemřela

Nightwish jsou jednou z nejznámějších kapel, kde proběhla dramatická změna na postu zpěvačky. Fanoušci se od té doby rozdělují na dva tábory: jedni uctívají Tarju a druzí Anette. Ale o tom se bavit nebudeme.

Ta holka : Tarja Turunen (do 2005) / Anette Olzon (2007 - 2013), Floor Jansen (2013 - nyní)
Založeno: 1996
Země původu: Finsko
Žánr: symphonic/power metal
Diskografie: Angels Fall First (1997), Oceanborn (1998), Wishmaster (2000), Century Child (2002), Once (2004), Dark Passion Play (2007), Imaginaerum (2011)
Loved tracks: Wishmaster, Moondance, Bless The Child, Feel For You, Master Passion Greed, Slow Love Slow (!!!!)

Website: www.nightwish.com

Co napsat o Nightwish, které většina mně známých metalových posluchačů automaticky řadí mezi svoje oblíbené kapely? Rovněž se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších skupin, která se mi vytrvale prohazuje na druhém/třetím místě v žebříčku poslechu s jinou severskou metalovou sebrankou Tristania. A poznamenávám, že po lehkém šoku si mě Nightwish získali i značně propracovaným albem z roku 2007 "Dark Passion Play", i když mnoho mých známých novou zpěvačku Anette Olzon hned odsoudilo. Naživo prý za nic nestojí atd. Mně se ten materiál na posledním CD docela zamlouvá a živě jsem neviděla ani Anette, ani Tarju... i když, no, album číslo jedna je pro mě prostě už roky Wishmaster (dvojka Once) a hotovo.

Nightwish znám vlastně už mraky let. Kdysi v prváku (tuším 2002?) mi kamarád pustil CD Oceanborn se slovy: "Hele, to si poslechni, budeš uchcávat!" On sám jel v podobné hudbě už dost dlouho a odhadl mě dobře. V té době mi byli nejbližší asi jen HIM a RHCP a marně jsem čekala, že mě jednou zasáhne blesk boží prozřetelnosti a já se do nějaké kapely fakt zabouchnu (kdo by řekl, že to bude hned za rok, že *infantilní smích, který pochopí pouze fanoušci Evanescence*).

Zlý finský metal s ženským vokálem mě opravdu chytil. Byl to první z dlouhé řady mých metalových hřebíků do rakvičky. Tehdy Nightwish samozřejmě nebyli tak masově rozšíření, protože v Bravíčku se psalo jen o Backstreet Boys a Britneyině panenství a jaký jiný časopis by si koupil šestnáctiletý pubescent, když Spark stál tolik a internety jsme doma ještě neměli...? Ale i když jsem Nightwish nikdy nepropadla natolik, abych navštívila živý koncert a znala data narození a bydliště všech členů kapely, rozhodně doporučím jak starší, tak novější desky - každá má něco zvláštního do sebe. Dnes už je to klasika.

Publikováno 8.4.2009

Paramore: je to oranžové? je to pop?

Skupinu Paramore si zřejmě zafixujete hlavně díky jejich oranžovovlasé frontwoman, které je všude plno. Koncem minulého roku vyšlo jejich nové album, tudíž jich letos bylo pořád plno i ve všech televizích. Ale někdy si trochu toho popíku dát musíme; někteří tomu říkají i "pop punk". Je to lehčí, ale dobré.

Ta holka: Hayley Williams
Založeno: 2003
Země původu: USA
Žánr: pop/rock
Diskografie: All We Know Is Falling (2005), Riot! (2007), Brand New Eyes (2009)
Loved tracks: Hallelujah, Emergency, All I Wanted, The Only Exception, Decode, Crushcrushcrush
Web: www.paramore.net

Když jsem se v roce 2007 přestěhovala do nového podnájmu, měla jsem jenom postel, skříň a počítač. A zničehonic velký vlastní pokoj. A pak naštěstí i internet, i když můj počítač byl strašně stará křapka s minimálním diskovým prostorem a vybavením. Měla jsem v něm asi čtyři alba empétrojek, protože víc se tam nevešlo - a jedním z nich bylo i RIOT! od Paramore.

Tahle hudba mě zachránila, když jsem myslela, že mi z toho všeho bude už hrabat. Byla akční, optimistická, málo depresivní a hodně kytarová. V popředí stála krásná zrzavá ženská a celkově se při poslechu Paramore hodně dobře pracovalo na čemkoli. To bylo někdy v létě. O Paramore jsem netušila žádná fakta, protože jsem měla práci se všemi novinkami kolem svého webu o Evanescence. Ale pak Paramore vyhráli nějaké ceny a najednou byli všude. I v televizi (a to se na ni moc často nedívám). A na všech možných blogískách. Tenhle nástup slávy mě vždycky hrozně děsí, a tak jsem to radši nějakou dobu neposlouchala... tedy dokud jsem nepotkala Decode, což je skvělý song.

Ústřední postavou je zpěvačka Hayley Williams, kolem které skupina Paramore vznikla. Nejen že ta slečna má naprosto úžasné vlasy a energické vystupování, ale hlavně je velice mladá - je jí teprve něco málo nad dvacet. Ten největší humbuk kolem ní se tedy začal dít ještě v těžce pubertálním stadiu, nicméně vypadá to dobře - Hayley stále nebere drogy, neválí se po Los Angeles opilá atakdále. Už jen proto tuhle skupinu musím doporučit :) Pokud Paramore dosud neznáte, zařaďte si je do škatulky rock, punk nebo tzv. pop punk. Asi nejpodobnější jsou jim Flyleaf, zalíbit se můžou i rockovějším vyznavačům Avril Lavigne a kvůli odhodlanému projevu vokalistky je doporučím rozhodně i fanouškům Evanescence.

Mnou asi nejčastěji poslouchané RIOT! je druhým albovým počinem této americké skupiny - jejich debut se jmenoval "All We Know Is Falling" a vyšel v roce 2005. Poslední deska "Brand New Eyes" vyšla 29. září 2009. I když jsem si ji zatím pustila jen párkrát, líbila se mi a v televizi se skoro neustále prohání Hayley se žárovkou v klipu k "Ignorance", takže to bude asi dobré a lidi to chtějí. Jen směle do toho.
Publikováno 29.11.2009

Související článek u mě na blogu: Rudovlasé ženy

Peccatum: smyčce, chroptění, bzučení much...

Peccatum je avantgardní metalový projekt, který založil Ihsahn (ex-Emperor) spolu se svou ženou Ihriel. Ústředními tématy jejich tvorby byly již tradičně dekadence, rozklad a smrt. Skupina existovala 8 let, v roce 2006 byla její činnost oficiálně ukončena.

Ta holka: Ihriel (Heidi Solberg Tveitan)
Aktivita: 1998 - 2006
Země původu: Norsko
Žánr: avantgarde/experimental/progressive metal
Diskografie: Strangling from Within (1999), Amor Fati (2001), Lost in Reverie (2004)
Loved Tracks: Black Star, Veils of Blue, Parasite My Heart
Web: www.peccatum.com

Peccatum znamená latinsky hřích, provinění. A také avantgardní metalový projekt, který byl založen v Norsku v roce 1998. Zakládajícími členy byli zpěvačka Ihriel (celým jménem Heidi Solberg Tveitan), Ihsahn (zakládající člen blackmetalové legendy Emperor, celým jménem Vegard Sverre Tveitan) a Lord PZ (Pål Solberg, bratr Ihriel). Skupina vydala během následujících let tři dlouhohrající alba a dvě EP, přičemž poslední dvě desky již vydali Ihsahn a Ihriel pod svým vlastním labelem Mnemosyne Productions. 4. dubna 2006 se Peccatum oficiálně rozpadají, Ihsahn se dále věnuje své sólové tvorbě a Ihriel pokračuje ve svém projektu Star of Ash.

Pokud se pokusíme tento nestandardní hudební projekt zařadit, lze použít například označení jako "progressive metal", "avantgarde" anebo "experimental" na pomezí s black metalem - ale to je diskutabilní, protože blackmetalové prvky tam jen tak občas problesknou a to spíše v té ranější tvorbě. Po dvou předchozích nahrávkách, stále pevně postavených na metalových základech, vydali ovšem poměrně dost experimentální desku "Lost in Reverie". Toto album, které bylo vydáno v roce 2004, vzniklo již po odchodu Lorda PZ a manželé Tveitanovi na něm předkládají subtilní koláž nejrůznějších stylů s melancholickou, stísněnou atmosférou, která je od původního blackmetalového pojetí již na hony vzdálená.

Na tuhle desku jsem slyšela a četla různé názory, ale pokud se někomu zalíbí např. hudba Unexpect, Arcturus, Ulver, sólové album Ihsahna nebo již zmíněný projekt Star of Ash, mohl by ocenit i tuhle avantgardní lahůdku. Jde ovšem o hudbu prapodivnou, temnou a depresivní; prvky dekadence, gotiky, industrialu i klasiky se spolu propojují a tvoří trošku děsivou a výstřední hudební koláž. Pro vyznavače divných lahůdek je to ale to pravé. Protřepat, nemíchat.

Publikováno 10.4.2009

Republica: holek s červenými vlasy se drž

Republica je, nebo spíše byla britská pop-rocková skupina, která v roce 1996 rozvířila hitparády singlem "Ready To Go". Její zpěvačka je zřejmě první rudovlasá žena, která mě zaujala ve světě showbyznysu.

Ta holka: Saffron - Samantha Marie Sprackling
Aktivita: 1994 - 1998
Země původu: Anglie
Žánr: pop/rock
Diskografie: Republica (1996), Speed Ballads (1998)
Loved Tracks: Ready To Go, Drop Dead Gorgeous
Web: www.republica.com

V době, kdy jsem chodila na základku, to nebylo s hudbou nijak slavné. Devadesátá léta k nám přinesla vlasatou irskou mánii Kelly Family (hlavním hudebním idolem té doby byli blonďatí kucí Paddy a Angelo a pak ještě Nick Carter z Backstreet Boys, taktéž blonďatý a v barevném tričku s číslem). Být jakkoli výrazně barevný tehdy automaticky znamenalo stát se šílencem.

O nějakém rocku se nedalo mluvit, zejména proto, že hudební mantinely se neustále posunují a to, co bylo před lety považováno za tvrdou hudbu, se s dnešní tvrdou hudbou už nedá srovnat. Krom Lucie, RHCP a později HIM jsem moc vyloženě oblíbených kapel neměla a kapely s holkama v čele jaksi nebyly k dispozici, tudíž si docela jasně vybavuju, jak jsem poskočila, když jsem poprvé zaslechla skákací song "Ready To Go" s ženským vokálem a (relativně) ostrými kytarami.

Republica v čele s červenovlasou (ach, moje úchylka!) zpěvačkou Saffron v téhle době nemohla žádném případě fungovat jako klasická rocková formace dnešní doby - lesklé disko šatičky, botky na platformě a další vlivy devadesátých let nejsou ani trochu dárk, ale grunge styl s oškubanýma keckama typu Nirvana přišel až o pár let později a bohužel potom některé zpěvačky působily spíš jako chlapi. Saffron se svou velkou lesklou pusou ovšem působí dostatečně žensky a v době, kdy vyšel jejich první singl, způsobuje slušný rozruch jako "frontmanka" a spoluzakladatelka kapely.

Eponymní debutové album "Republica" vyšlo v roce 1996 a díky singlům "Ready To Go" a "Drop Dead Gorgeous" dosáhlo výrazného úspěchu v celosvětových hitparádách. Druhé album Speed Ballads (1998) už kolem sebe takový humbuk nerozvířilo a další nahrávky již skupina nevydala, ačkoliv oficiální ukončení činnosti nebylo nikdy oznámeno. Členové kapely Republica se v současnosti věnují vlastním projektům.
Publikováno 9.4.2009

Sirenia: melodie ze země mrtvých

Norská formace Sirenia je známá střídáním osob na pozici hlavní vokalistky. Posledních pár let s nimi však zůstává španělská zpěvačka Ailyn, která s kapelou už nahrála předchozí album "The 13th Floor" (2009). V současnosti se Sirenia nachází ve studiu a pracuje na novince "The Enigma of Life".

Ta holka: Monika Pedersen (do 2007) / Ailyn (nyní)
Založeno: 2001
Země původu: Norsko
Žánr: gothic metal
Diskografie: At Sixes and Sevens (2002), An Elixir for Existence (2004), Nine Destinies and a Downfall (2007), The 13th Floor (2009), The Enigma of Life (očekáváno v r. 2011)
Loved tracks: Seven Keys and Nine Doors, The Other Side, Downfall
Web: www.sirenia.no

Moje mladší sestra byla po dlouhé roky v mé paměti zafixována jako osoba, která si vystřihuje z časopisů články o Avril Lavigne (kdybys sem někdy přišla, Ivo... nic špatnýho to neznamená! :)) a tak mě celkem šokovalo, když jednou dorazila domů a začala mi vykládat o nové hudbě, kterou objevila, totiž... o Nightwish a o Sirenii. "Je to klip, kde zpěvačka posílá svou malou sestřičku zpátky na 'druhou stranu' ze země mrtvých, to si musíš najít!" přesvědčovala mě. Jaké překvápko to bylo, když jsem podle zmíněného songu ("The Other Side") zjistila, že ta hudba mi opravdu cosi říká. CD "Nine Destinies and a Downfall" okamžitě putovalo na disk a vypálit. Jen ať si drahé sestře navyká na severský metal, to nemůže nikdy uškodit! Tak.

Obecně doporučuji tuto kapelu zejména lidem, co jsou už gothic metalem a věcmi obdobnými aspoň trochu načichlí. Sirenia bohužel totiž nedisponuje tak "okatě chytlavými" melodiemi jako již výše zmiňovaní Nightwish a jejich sestava trpí častými personálními změnami, tudíž nemají šanci ukotvit svou vizuální prezentaci na jasně známé tváři zpěvačky jako třeba Epica se svou typickou ohňovlasou Simone. Na pozici zpěvačky se během let prostřídaly Fabienne Gondamin, Henriette Bordvik, Monika Pedersen a v současnosti Ailyn (vlastním jménem Pilar Giménez García). Zmíněné a podle mě asi nejlepší album "Nine Destinies and a Downfall" nazpívala právě Monika Pedersen. Narozdíl od novějšího počinu "The 13th Floor" (2009) mě Destinies docela nadchly, takže doporučuji. Uvidíme, co bude dál.

Publikováno 8.4.2009

Solstice: ano, jsme na vás zvědaví

Solstice jsou rockové seskupení, které se v současnosti prezentuje hlavně živými vystoupeními v klubech. Demo dosud nevydali, ale prvkem, který k nim zdařile přitahuje pozornost světa, je zpěvačka Lori - mladší sestra Amy Lee z Evanescence.

Ta holka: Lori Lee
Založeno: 2007
Země původu: USA
Žánr: rock
Diskografie: N/A
Loved Tracks: Please Forgive Me, Cold Day in December, Not Alone
Web: www.solsticeisawesome.piczo.com


Solstice jsou slibná americká skupina, kterou založila Lori Lee (zpěv, klavír/klávesy) a Dylan Bulloch (kytara). V době, kdy Solstice vznikli, bylo oběma zakladatelům skupiny třináct let. Ve čtrnácti potkali ve škole nového spolužáka Rohita Mittala, který byl obsazen na post bubeníka. Následovala série testování různých basáků, až nakonec zakotvili u dalšího kamaráda ze školy jménem Scott Weiss (nynější baskytara). Kapela fungovala několik měsíců pod názvem "Plainsong", ovšem nakonec se přejmenovali na "Solstice". (btw. Solstice je také britská doommetalová skupina, ale ta je plná vlasatých chlapů).

Lori Lee sice nazpívala vokály v "Call Me When You're Sober" na poslední desce Evanescence a Solstice se dostali do obecného povědomí také zdařilou živou předělávkou "Zombie" od The Cranberries, s níž vystupují v různých menších klubech, nicméně žádné celistvé demo dosud nenatočili a po internetu koluje jen pár více méně nekvalitních nahrávek ze zkušebny nebo videa z koncertů. Potenciál skrytý hlavně v postavě zpěvačky Lori je dosud nerozvinutý a poslední update na jejich stránkách pochází z léta 2008. Jsem skutečně zvědavá, co z nich vyroste...

Publikováno 5.5.2009

Star of Ash: chci na tebe vyzvracet své srdce

Star of Ash je spletenec světla, tmy, emocí i chladu. Je to éterický projekt norské skladatelky Ihriel, je to křehké, ale zároveň temné elektronické zpodobnění ubíhajícího času.

Ta holka: Ihriel (Heidi Solberg Tveitan)
Založeno: 2001
Země původu: Norsko
Žánr: avantgarde/experimental/progressive metal
Diskografie: Iter.Viator (2002), The Thread (2008)
Loved Tracks: Sanies, The World Spins For You, Him and Her, How To Invent a Heart
Web: www.starofash.com

Star of Ash patří mezi interprety, které si musím k tomu, abych dokázala vyplodit smysluplný text s vazbou k danému hudebnímu projektu, během psaní poslechnout. Je to totiž slovně nepolapitelná záležitost, zapadající do škatule "divná hudba". Pro každého je ale "divná hudba" něco jiného, tak se pokusím zařadit tento projekt mezi další jména, jako například Ulver, Head Control System, Arcturus, Profesor Fate a zejména Peccatum.

Star of Ash je sólový projekt norské skladatelky a zpěvačky Ihriel (Heidi Solberg Tveitan), která byla dříve členkou zmiňované experimentální skupiny Peccatum - tu založila v roce 1998 spolu se svým manželem Ihsahnem (ex-Emperor), ovšem pak se Peccatum oficiálně rozpadli, aby měli všichni členové možnost věnovat se svým dalším projektům. Hudba Star of Ash je nejčastěji označována jako experimental, avantgarde, progressive metal, electronic, ambient, darkwave; black metal od toho není příliš daleko, ale elektronika také ne. Jde o pestrou mozaiku stylů, obsahující prvky vážné hudby, jazzu, trip hopu i úseky připoínající spíše hudbu soundtrackovou. Ani kytary zde nemají hlavní úlohu - rafinovaně se skrývají za piano, elektronické beaty a Heidin zastřený zpěv.

Zajímavé je, že drtivou většinu skládání, textování (např. geniální verš "I yearn to vomit my heart all over you..."), nahrávání a mixování si ve studiu obstarává sama Ihriel - výjimečná žena na svém místě. Ve světě, kde zpěvačky pouze zpívají cizí text a kření se do kamery, mě to velmi osvěžilo. Tuhle výjimečnou záležitost jsem objevila hlavně díky last.fm - většina výše vyjmenovaných hudebních počinů má totiž společné jmenovatele, kteří v minulosti měli co do činění s Emperor, tudíž mi je last.fm šouplo jako "recommendations", zlatíčko chytré :) Někomu se hudba Star of Ash může zdát ve srovnání s blackovými kapelami příliš měkká, jiný řekne, že je to depresivní. Jde ale o krásný druh elektronické deprese, propojující minulost s budoucností. Něco, u čeho člověk skutečně přemýšlí.

Publikováno 9.4.2009

Poznámka: V současnosti vzniká ve studiu třetí album s názvem "Lakhesis"; datum vydání bude ještě oznámeno.

Stream of Passion: něžné kvítko s houslemi

Stream of Passion jsou symfonicky metalový keřík, zasazený v roce 2005 Arjenem Lucassenem. Jejich alba disponují krásnými hudebními prvky, zato najít pěknou promo fotografii je skoro nemožné! Ano, znám Google, vážně :)

Ta holka: Marcela Bovio (vokál, housle, texty)
Založeno: 2005
Země původu: Holandsko
Žánr: progressive/symphonic metal
Diskografie: Embrace The Storm (2005), Out In The Real World EP (2006), The Flame Within (2009)
Loved Tracks: Wherever You Are, Pain, Spellbound, Haunted, Computer Eyes
Web: www.streamofpassion.com

Jemnou a přitom velmi energickou metalovou smršť kapely Stream of Passion bych pro vaši představu přirovnala například k hudbě After Forever, Nemesea nebo možná i Within Temptation. Skupina byla založena v roce 2005 frontmanem kapely Ayreon Arjenem Anthony Lucassenem. Objevil Marcelu Bovio, zpěvačku skupiny Elfonía, a poté, co s ní natočil party pro své album, se rozhodl založit úplně novou skupinu. Spolu s dalšími muzikanty dali dohromady první album, "Embrace the Storm". Jelikož všichni členové žili tisíce kilometrů od sebe (Holandsko, Švédsko a Mexiko), většina tvorby probíhala po internetu.
 
Stream of Passion (Proud vášně) je hudba vcelku mírná, jemná, bez přílišných psychedelických a děsivých zvratů. Některé kousky mají až hitové ambice. Celkově se však jedná o velmi pěkně vybroušený materiál včetně různých detailů. Vydařené debutové album otevírá výrazná skladba "Spellbound" a nad temnými klávesami se vznáší Marcelin jemný hlas. A ty housle a bicí, ty se mi celkově hrozně líbí. A tak to pokračuje a na konci máte chuť pustit si to celé znovu.

Po vydání alba "Embrace The Storm" následoval v roce 2006 singl "Out In The Real World" a posléze živé DVD "Live in the Real World". Bohužel, v té době se Lucassen chtěl soustředit na tvorbu nového materiálu pro Ayreon, a proto oznámil, že z kapely odchází. Následně projekt opustili také další dva členové. I přes tyto personální změny skupina neskončila a během roku 2009 vydala další, prozatím poslední album "The Flame Within".

Publikováno 25.4.2009

Videoklip k songu Passion. Líbí!

 

The Gathering: neodbytné myšlenky na zítřek

The Gathering jsou divní. Geniální a nádherní. Už nějakou dobu je mám v Top 10 těch nejlepších kapel a neplánuji je vyřadit. Zařadili se tam sami...

Ta holka: Anneke van Giersbergen (do r. 2007), Silje Wergeland (nyní)
Založeno: 1989
Země původu: Holandsko
Žánr: trip rock/alternative
Diskografie: Always... (1992), Almost a Dance (1993), Mandylion (1995), Nighttime Birds (1997), How To Measure a Planet? (1998), if_then_else (2000), Souvenirs (2003), Home (2006), The West Pole (2009)
Loved tracks: We Just Stopped Breathing, Souvenirs, Nighttime Birds, Saturnine, Kevin's Telescope, Liberty Bell, ...
Web: www.gathering.nl

Semtam ještě narazím na zmínku, že tahle kapela hraje gothic metal; není to ale už dávno pravda, milí čtenáři. První dvě alba se sice držela určitého doom metalového stylu, přičemž na tom druhém nasadila vokalistka Anneke van Giersbergen celkem vysokou laťku současným female-fronted seskupením, nicméně následující desky se začaly ubírat jiným vývojovým směrem až ke stylu, který je dnes popisován jako trip rock.

A jak jsem řekla, je to divné a zároveň geniální. Souvenirs je jedno z mála alb, během jehož poslechu se té myšlenky nemůžete zbavit. Song "We Just Stopped Breathing", který jsem od nich slyšela jako úplně první (random skladba na gothic radiu), mě totálně uchvátil a dodnes si na něm ujíždím... Tady se absolutně nemůžeme bavit o jakékoli metalové asertivitě/agresivitě, o kouzlech, vílách, vikingských válkách a jakýchkoli dalších hudebních formách útěku. The Gathering vás nutí přemýšlet o současnosti a možná i o budoucnosti. Je to hudba protkaná elektronikou skrznaskrz; je možné, že se přes tuto kapelu dostanete jako já k dalším silně elektronicky podloženým (a zpravidla temnějším) hudebním projektům - např. Star Of Ash, Ulver, Mortiis, Head Control System, I:Scintilla, Peccatum, Ihsahn...

Osmé studiové album The Gathering (a zároveň poslední se zpěvačkou Anneke) se jmenuje "Home" a vychází v dubnu 2006. V roce 2007 Anneke skupinu opouští proto, aby měla možnost soustředit se více na svou rodinu a svůj nový hudební projekt Agua de Annique. Zbytek The Gathering ovšem nehodil studio do žita a na květen 2009 oznamují vydání nového alba "The West Pole". Na albu se objevila nová zpěvačka Silje Wergeland a hostující vokály Marcely Bovio (Stream of Passion, Elfonía) a Anne van den Hoogen.

S hanbou však musím oznámit, že jsem novou tvorbu The Gathering dosud nezkoumala a spíše se zacykleně zaobírám úžasnými starými nahrávkami... Snad později.

Publikováno 8.4.2009

Související články, které jsem napsala pro svůj osobní blog:
Zajímavé hudební tipy: The Gathering - How To Measure a Planet?
Rudovlasé ženy: Anneke, Emilie, Tori a ty další
S The Gathering mě seznámil Pavel - Aranimas, tímto mu - bohužel příliš opožděně - děkuji.

Theatre of Tragedy: tanec na ostřích žiletek

ToT byli jednou z prvních tvrdších kapel, které se mi dostaly do ruky někdy kolem šestnácti. Hudbu jsme tehdy "sdíleli" na vypálených cédéčkách z ruky do ruky. Při vyslovení jejich názvu cítím dodnes zvláštní nostalgii. Bohužel jsem při editaci tohoto článku zjistila, že kapela letos oficiálně ukončila svou činnost...

Ta holka: Liv Kristine (do r. 2004) / Nell Sigland (do r. 2010)
Aktivita: 1993 - 2010
Země původu: Norsko
Žánr: gothic/doom metal
Diskografie: Theatre of Tragedy (1995), Velvet Darkness They Fear (1996), Aégis (1998), Musique (2000), Assembly (2002), Storm (2006), Forever Is the World (2009)
Loved tracks: Siren, Venus, And When He Falleth, The Masquerader and Phoenix
Web: http://www.theatreoftragedy.com


Theatre of Tragedy jsou kapelou, která položila základy žánru gothic metal a také stvořila některá z dnes již klasických alb žánru. Tato gotická/doomová/industriální skupina vznikla v roce 1993 v norském Stavangeru kolem tehdejší vokalistky Liv Kristine a byla jednou z prvních kapel, které použily kontrast ženského sopránu s mužským deathovým vokálem (growl - mručení, chropot). Tento tzv. princip "kráska a zvíře" je dnes považovaný za jeden z typických znaků původního gothic metalu.

Na svých prvních třech deskách ToT představili písně s texty napsanými převážně ve staroangličtině (Olde English), což byla jazyková forma užívaná v dobách Shakespeara. Osobně jsem jako první objevila právě album "Velvet Darkness...", které je hodně propracované a gothicmetalovému označení lichotí jako málokterá jiná deska. Jedná se ovšem o drsnější záležitost, se kterou u křehčích duší odkojených mainstreamem příliš nepochodím. Album "Aégis" je v tomho ohledu o dost jemnější, vlastně jde o takový mezistupeň mezi klasickou starší tvorbou Theatre of Tragedy a novějším přístupem něžných Leaves' Eyes, kteří vznikají krátce poté, co Liv Kristine opustila původní sestavu ToT.

Alba "Musique" a "Assembly" diskografii kapely postrčila spíše k již zmíněnému industrial rocku a elektru a změna to byla drastická. Po odchodu zpěvačky, která se realizovala v nové skupině, si navíc ToT dali delší pauzu, po níž kromě změny na postu zpěvačky provedli také změnu svého managementu a nahrávací společnosti.

Jejich nová vokalistka Nell Sigland byla představena před vydáním alba "Storm" (2006). Hudebně mě ovšem tento takřka uniformní gotický metal, tolik podobný současnému obecně přijatému modelu, jak má vlastně takový moderní gothic metal vypadat, skoro vůbec nezaujal. Bohužel. Vraťme se tedy ke kořenům, ty na spodní straně starých Theatre of Tragedy jsou husté a skrývají dosud neodhalené.

Publikováno 5.5.2009

Poznámka: Podle zdrojů z Wikipedie skupina Theatre of Tragedy k 2.10.2010 oficiálně ukončila svou činnost. Důvodem byla potřeba členů trávit více času s rodinami a údajná přesycenost "rock'n'rollovým životním stylem" (zdroj).