Madonna: Ghosttown [2015]

To jsou věci. Madonna podle všeho v dubnu 2015 vydala videoklip "Ghosttown" se zajímavými post-apokalyptickými a řekněme až steampunkovými prvky. U alternativní Lindsey Stirling byla stylizace á la Mad Max (super video "The Arena") logická a nepřekvapivá, u queen of pop s obrovským mediálním impaktem mě z volby této tematiky poněkud mrazí. Hřib ve čtyřech světových metropolích jsme sice měli ještě předtím, než to bylo cool... ale.

(Music video development & costume design)

HALSEY: You were red and I was blue

Bylo by fakt těžký číst tumblr, zajímat se o kapely s holkama a nestandardně barevné vlasy a nevšimnout si Halsey. Vím o ní už asi rok, protože po vydání EP Room 93 se to všude rozmodřilo a periodicky to na mě mrká z feedu, i když se na nic neptám. Letos v létě jí vyšla nová deska Badlands.

Nejsem ten správný typ na pomalou unylou hudbu, s Lanou Del Rey mám pořád jakýsi problém a alba, kde dominuje elektronika, vyhledávám sporadicky. Teď mám ovšem tu správnou fázi (Kerli, Keeno, Eschaton a Digitally Imported) a Halsey se navíc zdá velmi zajímavá live. Na YouTube je řádka pěkných koncertních videozáznamů - dav se dokáže při zdánlivě klidných písních neuvěřitelně rozdivočit prostě proto, že se identifikuje s texty jejích písní.

Čerstvě jednadvacetiletá Ashley Frangipane je, jak Lukáš na Musicserveru správně poznamenává, prototypem absolutně moderní zpěvačky. Střapatá a potetovaná umělkyně se zálibou v tyrkysových odstínech si běžně povídá s fanoušky na Twitteru a ve většině rozhovorů a dialogů působí otevřeně a reálně. Pokud vás na koncertě požádá, aby schovali mobily, je kolem ní rázem spousta prázdných rukou pro stagediving.

You were red and you liked me 'cause I was blue
You touched me and suddenly I was a lilac sky
And you decided purple just wasn't for you

Generaci narozené v devadesátých letech počítače a televize bezezbytku prorůstají identitou: prezentuje se jako obyčejná zranitelná holka (tedy nikoli princezna), ztracená mezi světly velkoměsta zrůzněného soudobou glitch grafikou. Temné, zádumčivé skladby o problémech mládeže generace Y se linou na pozadí jakoby mimochodem. Čím víc je skladba osobní, tím víc se vám zaryje pod kůži (Ghost, Colors). New York Times popisují Halsey jako biracial, bisexual and bipolar artist. Ne, že by to bylo tak jednoduché... ale vysvětluje to, proč se tahle nika může zamlouvat i nám, tolika "nedokonalým".

“My brain feels like a fucking buzzing fluorescent light in a gas station bathroom... all the time. I’m sure I’ll be back to the Badlands. Still, this whole journey has taught me that it is possible to leave.”
-- Halsey on mental illness, FUSE TV

Ta holka: Ashley Nicolette Frangipane (*1994)
Aktivní od: 2012
Země původu: New Jersey, USA
Žánr: electropop, alternative
Diskografie: Room 93 [2014], Badlands [2015]
Loved tracks: Color, Ghost, Haunting, Control
Website: http://iamhalsey.com

Hayley Kiyoko - Girls Like Girls

dafuq i just... :-o

Co mě baví: PVRIS

PVRIS se překvapivě nečte stejně jako CVLT nebo LYNN GVNN, i když se to nabízí. A nemá to nic společného s purismem nebo se snahou být přehnaně PURE (eh, PVRE), jak jsem si původně mylně myslela. Název skupiny znamená a čte se "Paris". Hlas na nahrávkách patří  frontwoman vystupující pod přezdívkou Lynn Gunn. Tahle atypická slečna má na jedné straně hlavy vyholenou část vlasů a přerušovaně i obočí. Skládá většinu textů i hudebního materiálu, i když se na výsledku podílejí všichni tři členové kapely (bubeník se k nim přidal až před odjezdem na turné). PVRIS mají výraznou a promyšlenou image, většina jejich prezentace je černobílá a rádi si hrají s analogovými prvky. Jejich první tzv. dlouhohrající album White Noise se tematicky věnuje duchům, vzpomínkám a paranormálním jevům.

Lynn Gunn se v mládí nechala inspirovat kapelami Paramore a Jimmy Eat World, což je v jejím vokálním přednesu občas trošku poznat. Jde ale jen o lehkou osvěžující inspiraci v rámci masivní vlny velmi příjemných zvuků. Nejvíc bodů ode mě kapela získává za zajímavé elektronické ruchy proplétající se celou deskou - a zejména za téměř post-rockové ozvěny v některých instrumentálních pasážích. Nic z toho nepůsobí vynuceně, perfektně to zapadá do celkové image vážných, tajemných a někdy skoro i stydlivých rockerů. Vsadím se, že naživo je to navíc mnohem lepší rokenrol, než se z nahrávek zdá (zejména v dobře nazvučeném sále) a docela bych to ráda viděla. Těším se, co z nich dál vypadne. Zahoďte označení 'elektropop' a 'pop punk', PVRIS mají na víc.






Za úplně první zmínku o PVRIS, co mě nakopla, děkuji femalefrontedbandsconfessions. A pak že ty sociální sítě k ničemu nejsou.

Ta holka: Lynn Gunn (celé jméno Lyndsey Gunnulfsen) má 21 let a žije ve vztahu s přítelkyní Alexou.
Založeno: 2012
Země původu: Massachusetts USA
Žánr: alternative rock, experimental,
Diskografie: Paris EP [2012], Acoustic EP [2014], White Noise [2014]
Loved tracks: St. Patrick, My House, Smoke, Eyelids
Website: http://www.pvris.com

Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/PVRIS
http://profoundco.com/blogs/news/15971176-pvris-performs-in-nj
http://altpress.tumblr.com/
http://lynnpvris.tumblr.com/faq
http://femalefrontedbandsconfessions.tumblr.com/tagged/PVRIS

Lindsey Stirling: dubstepová houslistka míří do Prahy

Na LindseyStirling jsem narazila asi před čtyřmi lety, když na Hofyland někdo postnul nějaké video, kde pobíhala po lese holčina s houslemi a smála se. Zaboha si nevzpomenu, která skladba to tehdy byla, ale zafixovala jsem si slečnu jako zajímavou interpretku a od té doby jsem vnímala, že na LARP/cosplay scéně existuje důležité jméno: Lindsey Stirling.

Lidé, kteří moc nepoužívají internet, ji nazývají internetovým zázrakem (je to tak ale spíš proto, že všichni tihle divní fantasy lidé se na netu odjakživa sdružovali a ujišťovali se tak, že se svou "poruchou" nejsou sami). Za tímhle zázrakem ovšem není žádný magický obrat v kariéře, jen práce a další práce. To, že Lindsey se po letech vlastnoručního vyrábění a uploadování videoklipů a šití kostýmů náhle dostala do pařátů médií a na všechny strany je nyní přetřásána jako "objev", je vlastně jenom logické vyústění situace. Mně osobně jako první zasáhl cover My Immortal (heh, pochopitelně) a spolupráce s Lzzy Hale ve steampunkovém videu k Shatter Me je taky velice povedená - kuk na videa níže.

Lindsey říká, že lidský hlas ve skladbě zpravidla používá jen jako další prvek k doplnění kompozice. Většina její tvorby je tudíž instrumentální a k sebevyjádření na pódiu využívá  tanec. Mezi dnes už klasické skladby patří i Zelda Medley. Podrobně zpracovaný "životopis" najdete tady.

Lindsey Stirling s kapelou vystoupí 20. října 2014 v pražské Incheba aréně. Za info a množství novinek děkuji CZ fanklubu http://lindseystirling.cz :-)





Ta holka: Lindsey Stirling
Narozena: 21.září 1986
Země původu: Kalifornie, USA
Žánr: electronic, dubstep
Diskografie: Lindsey Stomp [2010], Lindsey Stirling [2012], Shatter Me [2014]
Loved tracks: Zelda Medley, Shatter Me, Crystallize, Beyond The Veil, My Immortal (cover) Website: http://lindseystirling.com/

Paramore @ iHeartRadio Music Festival, 2014

Kolem Paramore se na hudebních blogískách poslední dobou objevuje spousta hejtů - už nevím, jestli kvůli nějakým rozporům mezi členy kapely, kvůli Hayleyiným modrým vlasům nebo tomu, že na poslední desce "Paramore" [2013] jsou všelijaké podivné, popové, post-rockové (Future!!!) i gospelové (Ain't it Fun! lol) vlivy etc, etc, blabla. Já osobně náboženskou ani jakoukoli jinou orientaci kapel zásadně nehodlám řešit. Jediné, co pro mě má význam, jsou pocity, které ve mně daná kapela vyvolává - ať už na nahrávce, či naživo (to druhé má pochopitelně větší vliv). A v tomhle ohledu u mě Paramore táhnou svou káru úspěšně již několik let.

Paramore jsem živě neviděla, i když Prahu už navštívili - zpětně mě to docela mrzí a po shlédnutí tohoto videa ze září 2014 na ně mám už (zase!) chuť, protože je to prostě zábavné. Ta energie, co z toho srší, a to jsme jen ve videu... tedy vlastně nejsme. Nechť ta dívka nosí co chce a barví si vlasy, čím ji napadne, ale až sem znovu přijede zazpívat, potkáte mě tam někde vepředu. Nejlepší je Misery Business v té části s fanynkou... no a The Only Exception tak nějak komplet. Umí.

Icon For Hire: once you feel it - you can't unfeel it

Blog povstal už podruhé z mrtvých, vítám vás! Dnes si přečteme další z mnoha příspěvků o tom, jak může být tzv. první dojem matoucí, zlý, ošklivý NEPĚKNÁ VĚC [ahaha]. Totiž. První věc, kterou si člověk po nesoustředěném poslechu prvního alba Icon For Hire zafixuje, je něco jako "aha, další Paramore rip-off, nuda". Jenže. Tyhle děcka mají i další desky, psycho texty, energické vystupování, co člověka rozseká na nudle a zpěvačku Ariel Bloomer, která si šije a prodává vlastní oblečení. Design, deprese, hadry a růžové vlasy? Count me in!

Dnes mi to přijde vtipné, ale když jsem loni poprvé slyšela novou eponymní desku "Icon For Hire" [2013], měla jsem pocit, že tak ukecanou babu snad nebudu moci v životě poslouchat! Ta osůbka na vás v pěti vteřinách vybleje celý svůj životní příběh včetně interních pocitů, depresí, haterů, léků a své potřeby analyzovat každý krok a neustále bojovat o život. Teprve při soustředěné analýze textů jsem si uvědomila, jak s ní vlastně souhlasím, a i když to není snadné, těším se, až si některé ty kousky zadrmolím naživo. V Praze v listopadu předskakují kapele Hollywood Undead.

"When the hope of morning starts to fade in me
I don't dare let darkness have its way with me
And the hope of morning makes me worth the fight
I will not be giving in tonight"

Icon For Hire vznikli v roce 2007, když se zpěvačka Ariel potkala s kytaristou Shawnem a začali spolu jamovat. Během následujících dvou let nahráli dvě EP a začali koncertovat po celém Středozápadě USA. Ariel uvádí, že první koncerty byly strašné, ale to, co ztráceli na zvuku, vždycky dohnali vášní a entuziasmem. V létě roku 2014 se vydali na Warped Tour a podle fotek z publika už to byla řádná mrda (skákání do lidí, stagediving a sahání na fanoušky included). Kapela prohlašuje, že namísto standardizovaných VIP meetingů raději potkává fanoušky přímo na place a povídá si s nimi, což je více než sympatické.

Poslední album asi není úplně jednoduše stravitelné, ale pokud člověk věnuje pozornost osobní výpovědi v textech a pokusí se identifikovat s novou vlnou mladých female-fronted kapel, může najednou zničehonic zjistit, že se z něj stal fanoušek - aniž by to předem vůbec chtěl. Klasický rockový zvuk sice v poslední tvorbě poněkud ustoupil elektronice a různým "pop punkovým" a "bubble gum" programmingům, nicméně Icon For Hire se stále prezentují jako kapela, která má kořeny v rocku. Logicky bych tedy čekala, že naživo to bude hlavně o kytarách. "We love the combination of brutal, in-your-face riffs with the fun candy of pop production sprinkled all over it," tvrdí Ariel - a tak trochu bych řekla, že se po téhle větě zasmála, i když nám to žádný interviewer nikdy nepřizná ;)
 

Ta holka: Ariel "REL" Bloomer
Založeno: 2007
Země původu: Illinois, USA
Žánr: rock, pop punk, electronic, alternative,
Diskografie: Icon For Hire EP [2008], The Grey EP [2009], Scripted [2011], Icon For Hire [2013]
Loved tracks: Hope of Morning, Rock and Roll Thugs, The Grey, Get Well, Pieces, Watch Me...
Website: http://www.iconforhire.com/

Emilie Autumn: pulzující šílenství v hlavě

O Emilii a jejím přitažlivém šílenství jsem psala už před několika lety, když jsem se poprvé ponořila do její tvorby, kterou sama označuje jako victorian industrial. Po vydání velice úspěšného alba Opheliac (2006), kompilaci Laced/Unlaced a několika dalších projektech se po ní však slehla zem. Extravagantní umělkyně na svém blogu nedávno přiznala, že její pokus o sebevraždu a následná hospitalizace na psychiatrickém oddělení neproběhly před vydáním Opheliac, i když to lidé celou dobu předpokládali. Bylo to až potom.

Nové album Fight Like a Girl, které vyšlo před několika dny (24.7.2012), pojednává právě o tom. Je tam léčebna, zvaná Asylum, z níž už nikdy neutečete. Je tam šílenství v hlavě, pobyt na oddělení s maximální ostrahou, experimentální léčba, z níž je člověku špatně, samota, elektrošoky, drogy, které jsou tvůj jediný přítel, rezavá ocelová stříkačka. Šílenci jako ty by se neměli rozmnožovat, takže tě sterilizujeme. Vyhrň si sukni - a ano, bude to bolet.


Emilie si v léčebně vyprosila od ošetřující sestry červenou pastelku, kterou si tajně psala deník. Dějiny napsané tužkou je lehké vymazat, ale pastelka zůstane navždy. Osobní zkušenosti i "fiktivní" příběhy dívky jménem Emily z viktoriánského blázince, jejíž životní linie se prolíná s autobiografií Emilie, byly zpracovány v šílené ilustrované knize The Asylum for Wayward Victorian Girls.

Nové album jsem poslouchala jeden den. Druhý den jsem odeslala online objednávku, abych měla k dispozici fyzické album coby artefakt (ochotné krysy z jejího e-shopu ho vyexpedovaly ještě ten den :)). Emilie už tweetovala fotky, jak to vypadá a je to nádhera. V mezičase jsem začala zkoumat významy textů. Běhají mi z toho věci po zádech. Toto album má potenciál ze mě udělat ještě většího fanouška, než jsem byla doposud. Začala jsem Emiliina písmenka skutečně číst.

Škoda, přeškoda, že mi utekl ten březnový koncert!

Zajímavé odkazy:
http://musicserver.cz/clanek/39891/Emilie-Autumn-Fight-Like-A-Girl/
http://eaczech.tym.cz

Nemesea: tichý odpor s velikýma očima

"Jsou časy,  kdy prostě chcete vyslovit, co si myslíte a být brutálně upřímní. To je právě ten 'tichý odpor' ve vás," komentuje kytarista HJ, když dojde na otázku, jak vznikl název jejich nového alba. Holandská kapela je známá díky svým kombinacím rockové a elektronické hudby s klasickými gotickými "pohádkovými" texty.

 "Texty jsou velmi důležité," říká zpěvačka Manda Ophuis na oficiálním webu kapely.  "Mohou být tím, co vás uklidňuje, ale zároveň i tím, co vším otřese. Moje texty jsou kousky mého života a mých osobních zkušeností, ze kterých splétám příběhy," vysvětluje. Jedním z hlavních témat v jejích skladbách je získání kontroly nad životem nebo naopak její ztráta. "Pokud chcete ve svém životě něco změnit, stačí si za tím prostě jít."

Ta holka: Manda Ophuis
Založeno: 2002
Země původu: Holandsko
Žánr: rock s elektronickými prvky / symfonický rock / gothic rock
Diskografie: Mana [2004], In Control [2007], The Quiet Resistance [2011]
Loved tracks: No More, Broken, Afterlife (silně evanescentní), 2012 (elektro haluz),  Allein (jak od Rammstein!)
Website: http://www.nemesea.com

Kapelu založili v září 2002 zpěvačka Manda s kytaristou Hendrikem v holandském Groningenu. V roce 2003 poprvé vystoupili jako předkapela After Forever a koncertovali s nimi celý další rok. Povedlo se jim zaujmout nezávislý holandský label Ebony Tears, u kterého následně vydali svou první desku "Mana". Následovalo dlouhé koncertní turné, během něhož si získávali stále více fanoušků. V době, kdy vyšlo jejich druhé album "In Control", už byli na evropské gothic-metalové scéně velmi dobře zavedenou značkou.

Nemesea se s úspěchem svezla na populární vlně holčičích (tzv. female-fronted) kapel a zároveň si stále udržela jedinečnou tvář. Ačkoliv jsem obvykle nechutný skeptik, jejich nové album mě velice zaujalo. Poznávacím znamením jsou stále chytlavé melodie. Dívka s mikrofonem pouze zkrátila vlasy a ze zrzavé víly se proměnila v černovlasou osudovou ženu (což jí podle mě sluší ještě víc).

Podle Mandy je jejich tvorba zařaditelná pod tzv. rock/electro. Zároveň si je vědoma toho, že konkurence je velká a pokud jste holandská kapela, není jednoduché prorazit až do Ameriky a naplánovat dobré koncertní turné. Pomohlo by podle ní například dělat předkapelu někomu z USA. Když byla v rozhovoru pro The Rockpit dotázána, s kým by nejraději vyrazila na turné, odpověď zněla: "Metallica, Evanescence, Rammstein... a mohla bych ještě pokračovat." No, musím říct, že takovou show bych si nenechala ujít.


Nalevo Manda Ophuis z roku 2007, napravo z roku 2011:

První singl z alba The Quiet Resistance se jmenuje "Afterlife".

Kells: francouzský metalový chropot

Náš Girl Power blogísek dlouhou dobu spal, takže je mi potěšením ho opět vzbudit řevem skvělé muziky! Na francouzské metalové uskupení Kells jsem poprvé narazila asi před týdnem v březnovém Sparku, na který mě upozornil @ParanoiaPeace. Jak charakterizovat kapelu, která se do žádné škatule nehodí, pokud nechcete říct jen, že je to tvrdé, komplikované a sakra chytlavé? 

Ta holka: Virginie Goncalves
Založeno: 2001
Země původu: Francie
Žánr: nu-metal / symphonic metal / metalcore
Diskografie: Gaia [2005], Lueurs [2009], Anachromie [2012]
Loved tracks: Bleu, Se Taire, Quelque Part, L'Autre Rive
Website: http://kellsofficial.com

Metalové kapely se zpěvačkou bývají už skoro automaticky srovnávány s klasickými harcovníky typu Epica, Nightwish a podobně. Dnes se ale těmto přirovnáním vyhneme, protože Kells se i přes symfonické a elektronické prvky ve své hudbě blíží spíše oblasti nu-metalu a metalcore. Zásluhy na tom mají ostré kytary, které nahrávce dominují, ale také vokální projev zpěvačky Virginie, která řve, nadává, naříká, kníká i chroptí, co jí síly stačí.

Různé zdroje poukazují na vokální podobnost s italskými Lacuna Coil, americkými Evanescence nebo švédskými Arch Enemy (ani na jednu z nich vás zatím nemohu odkázat, neb je na blogu nemám, ale stydím se a chybu brzy napravím!) a také francouzskými krajany Eths, které ještě neznám a musím tedy brzy otestovat (edit: je to docela brutální, ňam). Strkat Kells do standardní "gothic metal" závorky nechci, ale asi by se do ní také částečně vešli, tvrdé kytary vkusně doplňují symfonické aranže... (Soudím ovšem jen na základě posledního alba.)

Kapela vznikla v roce 2001 ve francouzském Lyonu, když se Virginie potkala s kytaristou Patrickem a klávesákem Fabricem; od roku 2004 fungují v pětici (přibrali ještě basáka a bubeníka). Kells již vystupovali na Metal Female Voices Festivalu a předskakovali Epice, Tarji a Leaves' Eyes. Přesto je nelze automaticky zaškatulkovat k nikomu jinému.

"Nehrajeme to, co je považováno za klasický 'female fronted metal'", řekla v rozhovoru Virginie. "Lidé mají sklony náš zvuk srovnávat s jinými kapelami se zpěvačkami. Ale ano, jsme metalová kapela. Mícháme žánry, které není obvyklé míchat: máme rytmus, který se objevuje v nu-metalu, máme ostré riffy a řev, který najdete v oblasti metalcore, přidáváme k tomu symfonické prvky, disponujeme rockovou energií i lehkými triphopovými vlivy. Je těžké jednoznačně zařadit Kells. Proto jsme se rozhodli, že budeme naši tvorbu prostě nazývat modern metal."